RECENZE: Krev Wälsungů v bezkrevné dramatizaci

Velké očekávání vyvolala anotace, podle které už ne juvenilní, a ještě ne zralou práci jedenatřicetiletého Manna z roku 1906 pustila cenzura ke čtenářům až o patnáct let později, po válce.

Kvůli dekadentnímu příběhu s incestem dvojčat Siegmunda a Sieglindy Wälsungových, pojmenovaných shodně s tragickými hrdiny Valkýry Richarda Wagnera.

Nebyla by to Schmittová, kdyby se dopustila prosté dramatizace, ve které obě do sebe zahleděná dvojčata studují Wagnerovy opery, zejména tetralogii jeho vrcholného období – Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů).

Sieglinda má přitom před výhodným sňatkem – usoudila rodina – s ministerským úředníkem Beckerathem, společensky hodně neotesaným. Sourozeneckou náklonnost spojí milenci s osudem Siegmunda a Siegelindy z Valkýry a při závěrečné árii trestajícího Wotanova loučení dojde konečně k avizovanému incestu.

Režisérka takřka rezignovala na dialogy. Její inscenace se stává v podstatě vypravováním doprovázeným opatrně dekadentními scénickými ilustracemi. Role průvodců příběhem přejímají obě dvojčata (Ivan Lupták a Marie Švestková) i Beckerath (Jiří Štrébl). Neúnosně dlouhé je operní číslo Wotanova loučení se Sieglindou (Lucie Juránková a Martin Vodrážka). Manna definitivně umrtvilo. Nuda v sále se dala krájet, i když někteří kamarádi tvůrčího týmu, jak se při opeře sluší a patří, zvolali asi dvěma hlasy „bravo“. Divákům takřka uniklo, že ve ztemnělé lóži se právě „incestovalo“. Naštěstí to byl už konec.

Ke všemu chuchvalce chaluhovitých chlupů pěkně pouštěl plešatě plyšový potah scény Pavla Svobody, takže fraky a bělostné šaty z dílny Terezy Šímové po zemi se pořád válejících a po čtyřech nevímproč lezoucích aktérů vzaly pěkně zasvé.

Hudba byla vznešená. Wagnerova. V inscenaci ovšem veskrze průměrné. Z klavíru tóny pěkně vytahovala Ladislava Vondráčková, a co nevytáhla, pouštěli jí pro jistotu z gramofonu. Aby to znělo ještě vznešeněji. Bylo v tom všem víc Schmittové než Manna.