Jako by charakter poezie a povídek Balabána (1961–2010) charakterizovala fotografie Jindřicha Štreita Spáč v úvalu. Alkoholem zmožený muž neurčitého věku na ní spí ve škarpě. Výchozí scénografický motiv Jana Štěpánka začnou ve sklepním Studiu rozvíjet Filip Čapka, Jiří Čapka, Klára Cibulková a David Punčochář.

Na scéně ožívají známé Balabánovy figurky, jak je známe z Možná že odcházíme (Magnesia Litera 2005). Bezdomovci, sedření havíři, pastor stydící se za syna bloudícího životem bez cíle a vůle, zkrátka lidé, kteří si skoro v ničem nezadají s těmi z Gorkého Na dně před více než sto lety.

Kdesi za ostrými konturami obrazu osobnostních zkáz stejně jako v sociálních tématech 20. a 30. let ční ale obžaloba společnosti, která se o své chudé a zlomené nestará vůbec, nebo málo. Na druhé straně je v záblescích drogami otupělého přežívání autorovo pochopení, vědomí sounáležitosti, uvažování o naději. Hle, hájemství industriálně sociální poezie.

Režisér Františák, toho času šéf činohry ND Brno, zvládl vyzývavě a naléhavě téma venkovu odlehlé. Objevil neléčené problémy městských smetišť. Z herců prokázala smysl pro velké typové rozlišení ženských postav Cibulková. Zajímavou konfrontací je jevištní setkání otce a syna Čapkových, Davidu Punčochářovi sluší role z periferie.
Dobrým průvodce inscenací jsou skladby, jež pro Možná že odcházíme uvolnila třebíčská kapela Zouváci boží. Charakterem se blíží sociálním baladám a příběhům navlékají neokázalou svatozář lidí, kteří i když v příkopu, ve skutečnosti mezi nebem a peklem na zemi.

Jan Balabán: Možná že odcházíme
Divadelní adaptace a režie: Martin Františák, dramaturgie: Lucie Kolouchová. Premiéra 29. března ve Studiu Švandova divadla, Praha.

Celkové hodnocení 80 %