Změnil se postoj veřejnosti k pouličnímu umění?

Díky tomu, že pár umělců graffiti zpopularizovalo, se trochu změkčil. Ale k živelnému a syrovému pouličnímu graffiti si obyčejný občan cestu nenajde nikdy. Lidé mají rádi barevné a pochopitelné obrázky, zatímco těžké abstraktní tvary nechápou. Přitom udělat dobře graffiti není jednoduché. Tvůrci na sobě musí dlouho pracovat, aby techniku písma a barev zvládli.

Čím vás graffiti zaujalo?

Začínal jsem v roce 1993 ve třinácti letech a vnitřně jsem vycítil, že to je ono. Ke graffiti mě vlastně přivedl spolužák, který byl synem diplomatů a procestoval s nimi svět. Ukázal mi, jak graffiti vůbec vypadá.

Kdo byl první graffiti writer u nás?

Je za něj považován Maniac z Ostravy, který maloval na zdi už ve druhé polovině osmdesátých let. Věděl, že dělá graffiti, nečmáral nápisy typu – Komunisti jsou svině. Své práce podepisoval i svým tagem, tedy jakýmsi podpisem.

Jeho velkoplošná práce na fasádě domu.

Jeho velkoplošná práce na fasádě domu

FOTO: Právo - Jan Šída

Pamatujete si první práci, kterou jste udělal?

Ano, bylo to v říjnu 1993 na pozemku bývalého hřbitova. Na zeď se mi povedlo napsat Snow. Tehdy jsem ještě nechápal, jak vznikají jména tvůrců čili writerů a skupin tedy crew.

Jak tedy jména writerů vznikají?

Původně se jako příjmení využívala čísla domů, kde ten člověk bydlel. Většinou se ale využívá vizuální dojem, který písmena nebo znaky vytvářejí. Význam toho slova je až druhotný. Já své jméno našel až po čtyřech letech a zůstal jsem u něj. Někteří writeři mění jména třeba po třech letech. Slovo Pasta je snadno zapamatovatelné, a když začal street art, tak jsem přidal i vizuální význam, tubu zubní pasty s křidélky, což byl výrazný a jasně daný symbol.

Čím se liší graffiti od street artu?

Především používanými technikami. Street art používá kromě sprejů a válečků i šablony, samolepky nebo plakáty. A netýká se už jen jména, které čteme u graffiti, ale je v něm přidaná hodnota, nějaký vizuální a výtvarný prvek, kterým už vstupuje do hájemství umění.

Graffiti se nesnaží komunikovat s okolím, je to jen kód pro writery. Street art navazuje kontakt s širší veřejností a občas se dostane i do galerií.

Jaká byla vaše cesta do galerií?

Především mě zajímal fakt, že mě to umělecky posune. Člověk si musí osvojit jiné techniky. Graffiti a street art jsou velká škola pouličního řemesla. Writeři tomu totiž dávají úplně všechno, je to pro ně životní styl a hnací motor. Pak ale nastává nutnost umět své znalosti aplikovat na galerijní tvorbu.

Čím se vlastně aktuálně zabýváte?

Kromě klasických obrazů, užitého umění a soch dělám i velkoplošné práce na fasádách domů. Vše na legální bázi, protože dům nelze pomalovat za pár hodin. Trvá to i týden a je nutné si udělat plán práce.

Navíc bez zkušeností s natíráním velkých ploch je skoro nemožné vytvořit dílo v dobré kvalitě. Dříve se používalo rozvržení podle sítě, což bylo velice pracné. Dnes se používá projektor, díky němuž lze vytvořit základní kontury, podle kterých se postupuje.

Děláte i na zakázku?

Jsou dva druhy takových zakázek. Buď člověk, který si mě najme, chápe, že jsem umělec, a dá mi absolutní uměleckou svobodu, anebo si myslí, že jsem písmomalíř, a já mu napíšu na štít domu jméno a firmu. To už není umění, ale byznys s vyšší cenou. Nejdražší na té práci jsou barvy a vysokozdvižné plošiny. Plocha sto krát dvacet pět metrů stojí zhruba 300 tisíc korun. Můj nejdražší akrylový obraz velikosti sto padesát krát sto padesát metrů je za 110 tisíc.

Dá se tím uživit?

Dá, už pět let se pohybuju na trhu s uměním. V téhle zemi jsme tři, kteří se graffiti a street artem uživíme. Já, Point a Masker.

Máte nějaký sen, který byste chtěl zrealizovat?

Tuhle otázku dostávám často. A vždycky říkám, že mě zajímá další krok. Vím, čemu se budu věnovat v nejbližším půlroce, a dál se uvidí.