RECENZE: Válečné útrapy a smíření ve filmu Koleje osudu

Děj začíná dlouho po skončení války. Někdejší britský důstojník Eric Lomax se schází s dalšími válečnými veterány, ale skoro nemluví, žije ve svém vlastním světě, v němž jsou jeho jedinými přáteli a vášní vlaky.

A najednou ten podivínský muž oznámí svým druhům, že se zamiloval. Kde jinde než ve vlaku, kde potkal krásnou a citlivou ženu. Po krátkém čase okouzlení, v jaké již dávno nedoufal, si ji vezme za ženu a teprve poté Patt zjistí, že jejího milovaného muže sužují děsivé noční můry.

V tu chvíli se film, který se do té doby rozvíjel jako pozoruhodný příběh dvou velmi – nejen věkově – odlišných lidí, přesouvá zpět do válečných let, kdy Eric padl do japonského zajetí.

V mnoha flashbacích se dozvídáme, jaké hrůzy a nelidské mučení v zajateckém táboře a na stavbě železnice (ano, té přes řeku Kwai) skoro zázrakem přežil.

A také tušíme, že jenom vzpomínkami příběh neskončí, že Japonec, na nějž kamera soustředí pozornost a jenž se vybavuje Erikovi v děsivých snech, ještě ve filmu řekne své.

Byl to tlumočník, jediné Erikovo komunikační pojítko s vězniteli a zároveň člověk, který sice sám netýral, nemučil, ale všemu bez jediného záchvěvu přihlížel. A právě proto, že sám ruku nepřiložil, zůstal naživu, a co víc, provází turisty v někdejším táboře, dnes památníku.

Ten příběh se opravdu stal a Lomax ho napsal do knihy, která u nás k premiéře filmu vychází. Síla prožitého je tedy nezpochybnitelná stejně jako herecké výkony Kidmanové, Firtha a také Stellana Skarsgärda v roli Erikova přítele.

Firth je doslova ztělesněním traumat, která člověka pronásledují, byť s nimi bojoval sebevíc a sebeupřímněji. Kidmanová staví na odiv něhu, lásku a pochopení své postavy mnohem víc než proslulý půvab. A Skarsgärd jako další veterán je tiše důstojný, a o to přesvědčivější.

Problém je bohužel v režii. Jonathan Teplitzky vypráví s velkou pokorou a úctou k předloze, ale vlastních nápadů a invence mnoho neměl. Nedokáže diváky vtáhnout do příběhu a vyvolat silnější emoce. Do kina se postupně stále více vkrádá pocit ušlechtilé nudy.

Také příliš časté střídání časových rovin brání většímu spoluprožívání, vždy když se člověk snaží do příběhu ponořit, ten skočí zase jinam. Mladého Erika navíc hraje samozřejmě jiný herec, který Firthových kvalit nedosahuje.

Příběh je silnější v přítomnosti, když jde o to, zda se Eric se svými běsy vyrovná. Tam, kde zobrazuje dřinu zajatců a brutalitu věznitelů, je popisný. A jak dopadne setkání s japonským tlumočníkem po letech, bohužel až příliš jasně a dlouho předem tušíme.