Článek
Už při letmém pohledu na Podhrázského obrazy jsou zřejmá jeho inspirační východiska. K těm nejvýraznějším patří bezpochyby emotivní surrealismus, bezprostřední naivismus, ale i renesanční důstojnost, stejně jako pochmurný expresionismus.
Všechny tyto na první pohled možná protichůdné vlivy lze u prací Podhrázského nalézat. Ovšem vždy v poměru, který cele slouží výslednému estetickému hledisku. Nikdy však nevystrkuje nosnou ideu dopředu, ale spíše ji prokládá mnoha jinými významy.
Malíř Stanislav Podhrázský má smysl pro zvláštní formu poetiky.
V jeho sochařské tvorbě jsou ale přítomny poněkud odlišné výrazové prostředky. Například ladné tvary, kterými zvýrazňuje laní ženské nohy vyrůstající z bílé hmoty piedestalu. Vytváří to dojem, jako by nahá žena procházela zdí a vidět je jen její spodní část.
Hmotu skulptur nadto zpracovává spíše primitivně archetypálním způsobem. Jednotlivé figury pak vypadají jako archaické totemy či keltské menhiry.
Erotično je dalším motivem, kterým se malíř nechává unášet. Jeho dívky jsou snové víly bloudící přízračným světem. Bloudí opuštěnou krajinou nebo se milují se spřízněnou bytostí. Symboly květin či džbánů odkazují k panenské nevinnosti, k neposkvrněnosti či citové čistotě. Zvířata, především pak kočky, zastupují animální živočišnost, divokost, ale také nepoddajnost a nespoutanou individualitu.
Stanislav Podhrázský je především umělcem výrazného estetického rukopisu. Akcentuje v něm fantaskní rozměr hmotného světa a neuchopitelnost světa idejí. Ovšem tento „platonský dualismus“ překonává na rozdíl od antického myslitele neotřelou uměleckou licencí.
| Stanislav Podhrázský: Neklidná krása |
|---|
| Dům U Kamenného zvonu, Praha, do 23. února 2014 |