Jezdíte rád vlakem?

Docela rád. Třeba do Lipska, kde jsem kdysi hrál s kapelou. A když tam jedeme, tak jedině vlakem. A dost si to užívám.

Jedeme vlakem je scénické leporelo z vašich písniček, ale pro Dětskou operu Praha jste napsali už Miniopery, které jsou stále vyprodané. Jak vznikl nápad psát miniopery?

To bylo při televizních Hodinách zpěvu, kdy každý rok uvádíme osm nových písniček. A Zdeněk Svěrák jednou přišel s nápadem spojit je do takové miniopery. Vznikly čtyři malé, desetiminutové hudební pohádky – Budulínek, Červená Karkulka, O dvanácti měsíčkách a Šípková Růženka uváděné společně. My jsme nikdy nechtěli psát velký muzikál nebo operu. K písničkám pro děti si odskakujeme od jiných věcí, a to hlavně proto, aby bylo veselo.

Souvisí vaše psaní pro děti s tím, že jste sám jako dítě zpíval v Kulínského sboru?

Tehdy se to jmenovalo Dětský sbor Československého rozhlasu, ale nemyslím, že by to mělo na mou tvorbu nějaký podstatný vliv. A my se Zdeňkem nepíšeme vlastně jen pro děti, už proto, že tahle tvorba bývá často taková „šišlavá“ a podbízivá, zatímco témata, která vymýšlí Zdeněk, jsou úžasná, žádné „spadla lžička do kafíčka“. On děti obdarovává slovy. Třeba v písničce pro film Ať žijí duchové se zpívá: „Skřítkové zedníci zanechte spánku, vezměte kladívko, lžíci a fanku.“ Zdeněk dětem daroval slovo fanka, které do té doby vůbec neznaly.

Podobně se vžilo i slovo „dělání“...

Tahle písnička z televizní pohádky Princové jsou na draka nás dost zaskočila. Zdeňkovi tehdy přišla až příliš nabádavá, zpívá se tam „dej cihlu k cihle“ atd. a bral ji jako jistou úlitbu, která prošumí a zmizí. A právě ona se chytla. Člověk nikdy nedokáže předpovědět, zda se písnička u posluchačů chytí, nebo ne. Ale my se hodně cenzurujeme už sami. Máme takový úzus, že nepustíme z ruky nic, s čím oba dva nesouhlasíme. A opravdu, v jedné Hodině zpěvu jsme se rozhodli, že poslední písnička nestojí za nic, a místo obvyklých osmi jsme pustili jen sedm.

Vaše písničky si opravdu užívají s dětmi i rodiče…

Jedna známá nám vyprávěla, že jejich auto jezdí na benzín a na naše písničky, protože když se vypraví s dětmi do Jugoslávie, tak si celou cestu pouštějí naše písničky a nikdy je to neotravuje. To je pro nás největší pocta a uznání. Ale my to ve skutečnosti píšeme stejně pro sebe, takže už můžeme říct, že jsme „dětinové“, protože to musí bavit především nás.

Kdo je pro vás „písničkářskou autoritou“, kterou vyznáváte?

Inspiraci jsme hledali u Karla Hašlera, Voskovce, Wericha a Ježka a u Suchého a Šlitra.

Vy jste dlouho psal pro dospělé zpěváky, kdy jste začal psát pro děti?

To bylo až po setkání se Zdeňkem a už nám to vydrželo pětačtyřicet let. Ale asi mi to bylo předurčeno, protože už když jsem působil jako korepetitor při Kulturním domě Prahy 1, tak mi jedna dáma řekla: „Pane Uhlíř, jak vy hrajete, tak to je spíš pro děti.“ Jak to poznala, to teda nevím. Ale já i dnes píšu paralelně pro děti i dospělé. Kromě dětských představení jezdím s kapelou nebo sám i dospělá představení a zpívám Severní vítr, Sobolí čepičku, Ani k stáru, Ať smolařům je hej, Chválím tě, země má… Ono to nejde striktně oddělovat. Jednou jsem si dovolil na dětském představení zahrát Holubí dům, a když jsem tu písničku slyšel zpívat dětské hlásky, tak jsem to málem sám nedozpíval, tak mě to vzalo…

Vzpomínáte si na svou první písničku, která vás proslavila – René, já a Rudolf?

To byla první písnička s Karlem Šípem a skupinou Faraoni. No jo, tehdy málem neprošla, vadil ten golf. V rozhlase se mě ptali, jestli mám něco proti české házené…

Měli jste problémy s texty svých písniček?

Se Šípem dost často. Kromě golfu vadili i Promovaní inženýři, jakože moc prosazujeme pracující inteligenci na úkor slévačů, horníků apod., a kuriózní byly i osudy Trpasličí svatby, kde verš „Šmudla už má po vojně, a tak se žení“ údajně zkresloval obraz naší armády, která není rachitická ani trpasličí… Skoro rok trvalo, než to pustili. To byly doby.