Článek
Umění naopak je představit se na koncertě ve formě, která vůbec nenapovídá, že se tahle londýnská pětice nejvíce vytáhla v krásných devadesátých letech, kdy spoluvytvářela šablonu britpopu, a že si pak dala na sedm let pauzu, po které se vrátila s velice slušným albem Bloodsports (2013) a ještě k tomu nezapomněla na atributy skutečného živého vystoupení.
Zpěvák Brett Anderson přivedl své hudební druhy na pódium s baladou Still Life, akustickou kráskou, jež uzavírá album Dog Man Star z roku 1994. Potom ale Richard Oakes odložil akustickou kytaru, vyměnil ji za elektrickou a na pódium dorazili i další tři členové formace, aby všichni pospolu ráz vystoupení změnili.
Suede se dostali do rock’n’rollové nálady, kterou definovali zpěvnými písničkami, razancí jejich provedení a také pěveckým výrazem Andersona, dost jasným na to, aby měl posluchač dojem, že s přehledem zpívá tak, jako na albech.
Došlo na skladby z devadesátých let, tedy období, kdy Londýňané shlíželi na ostatní z nejvyšších pater hitparád a plnili haly i první stránky ostrovních hudebních časopisů, a také na novinky z letošního počinu Bloodports, které si ve svých koncertních verzích v ničem nezadaly se staršími písničkovými sestrami.
Koncert měl spád a Anderson navíc prokázal, že je nesmírně přesvědčivý frontman. Na hraně pódia si často klekal nad hlavami diváků a dovoloval jim plácat ho uznale po ramenou, potom se vypravil k přízemnímu balkónu, po němž šplhal s dovedností pavouka (však ho svou postavou také trochu připomíná) a tiskl si pravici s fanoušky, kteří mu chtěli poděkovat za všechno, co pro jejich život udělal.
Později se ještě ponořil do baladických okamžiků, které odzpíval často v kleče a nesmírně emotivně, a na důkaz toho, že si pražský koncert užil, zdvořile poděkovat a několikrát při zpěvu radostně povyskočil.
Netřeba pochybovat o tom, že ti, kteří na Suede přišli (a byla jich více než polovina kapacity sálu), si koncert užili méně.
Suede
Suede Lucerna, Praha, 16. listopadu
Celkové hodnocení: 75%