Váš první film Pusinky byl dost tvrdým obrazem světa mladé generace, která nechce dospět. Tentokrát dáváte svým hrdinům víc nadějí, Křídla vánoc jsou mnohem romantičtější. Nemohu se tedy nezeptat: Co se stalo?

Jednak myslím, že každá z postav v Křídlech Vánoc je vlastně outsider, a o nich jsem chtěla točit. Přičemž každé outsiderství má své zázemí, důvod, a k tomu jsem se chtěla dostat především. Navíc od Pusinek uteklo šest let, mnoho v mém životě se změnilo včetně toho, že mám dítě, a tím se změnil i můj úhel pohledu na spoustu věcí. Chtěla jsem vyprávět příběh, a ne se jen babrat v pocitech. V dnešní době převažuje pesimismus, lidé jsou zdecimovaní a plní deziluzí, v nic nevěří. Měla jsem proto chuť natočit film, který by je potěšil a dal jim nějakou naději, že život má smysl a jsme schopni s vlastním osudem hnout.

Situovala jste příběh do vánočního času – ale co jsou vlastně dneska Vánoce?

No právě...V té nákupní horečce, v tom příšerném mumraji obchodních domů je to spíše utrpení a stres než cokoliv jiného. Proto jsem také do obchoďáku příběh umístila – před Vánocemi je to místo, kde se všechno to, co jsme Vánocům sami vzali, doslova koncentruje.

Hlavní role ztvárnili vica Kerekes a Richard Krajčo.

Hlavní role ztvárnili vica Kerekes a Richard Krajčo.

FOTO: Falcon

Lidé, místo aby se těšili, už dlouho předem s hrůzou říkají: „Ježíš, už zase budou Vánoce!“ Jako bychom úplně zapomněli na to, že je to taky čas zklidnění, lásky, nějakého pozastavení a zázraků. Proto náš film o zázracích a andělech je. Zároveň jsou tam věci, ve které já osobně věřím. Třeba v to, že když člověk něco opravdu chce, tak toho může dosáhnout.

Ne každé splněné přání ve vašem filmu ale přinese jen radost. V tom jednom je dokonce i dost černý humor. Jak to s těmi touhami a přáními podle vás je?

Když si něco opravdu přejeme, můžeme to získat nebo toho dosáhnout. Ale měli bychom si dát dobrý pozor na to, co si přejeme. Abychom tím neublížili druhým. A ani pro nás nemusí být každé splněné přání vždy dobré. Věřím, že každá myšlenka, každé slovo náš život ovlivňuje a může přinést nejrůznější paradoxy.

Když jsem viděla scénu, v níž On a Ona jedou krajinou na koni, vybavily se mi Tři oříšky pro Popelku...

To je jeden z těch momentů, jimiž jsem chtěla dát najevo, že je to pohádka pro dospělé. Ale ten kůň tam hraje i jinou roli, v té se zase odráží moje láska ke zvířatům.

Film je do značné míry postaven na Richardu Krajčovi – jednak hraje hlavní roli, jednak je autorem hudby. Kdy jste na něj pomyslela?

Na začátku, když jsme se s producentkou Veronikou Schwarczovou začaly o filmu bavit a shodly se, že to má být něco, co by lidi potěšilo, jsem měla na mysli muzikál. Začala jsem psát synopsi, a když jsme přemýšlely, kdo by měl hlavní postavu hrát, obě nás napadl téměř současně Richard Krajčo. Takže tam byl od začátku. Když jsem pak začala psát scénář, psala jsem už přímo pro něj. Jenže zhruba od pětadvacáté stránky mi začalo být jasné, že to vlastně muzikál nebude. Ale Richard zůstal.

Natáčení v nákupním centru a v zimě muselo být hodně náročné – jak jste to zvládali?

Původně jsem chtěla točit všechny scény z obchodního centra za běžného provozu, protože z toho dýchá neopakovatelná vánoční atmosféra. Ale už při prvních obhlídkách mi bylo jasné, že při takovém množství návštěvníků a vzhledem k bezpečnostním omezením ze strany střediska to nebude možné. Takže nakonec se skoro 90 % záběrů z obchodního centra točilo v noci, a ty davy „kupujících“ jsou naši komparsisté.

On si ale člověk nevybere. Sice jsme měli obchoďák pro sebe, ale tolik nočních natáčení po sobě bylo dost příšerné. Já osobně jsem skřivan a nemohla jsem si na ten převrácený režim zvyknout, a když už to jakž takž šlo, zase jsme měli několik denních směn.

Jak takový nápor zvládali herci?

Organismy nás všech z toho byly úplně zblblé, občas se to projevilo na práci štábu a herci toho měli taky dost. Ještě náročnější ale bylo noční natáčení venku, když bylo minus 17 stupňů. Richard Krajčo musel například nejen ležet na sněhu jen ve svetru, ale ještě jsme na něho foukali sníh. A scéna na střeše nákupního centra, kdy sice bylo „jen“ minus 8 stupňů, ale zato foukal ledový vítr, byla taky dost extrémní.

Bylo to náročné pro psychiku i fyzickou kondici, ale musím říct, že jsem z nich celkově měla velkou radost. Udělala se z nich všech parta, která vydržela víc, než možná kdokoliv z nich sám za sebe čekal.