Elis: Pustím se do všeho, co mě zaujme

Taťka je filmový režisér a mamka animátorka. S bratrem Daliborem, který je bubeník a hraje i v mé doprovodné kapele, jsme si získali vztah k hudbě už v dětství. On začal skládat dříve než já. Brzy vymýšlel filmové melodie, kterým se věnuje dodnes. Dlouho jsem jen zpívala, ale postupem času jsem se chtěla vyjadřovat i jako autorka. Ve dvanácti letech jsem složila první písničku. Byla pro kamarádku. Byla to spíše taková první radost, čili text typu forever - together, ale neodradilo mě to pokračovat a zkoušet to dál.

To se dá těžko říct, stále mám obrovské rezervy. Když si poslechnu písničku, kterou jsem napsala třeba před třemi lety, tak v ní cítím jistý vývoj, jak hudební tak mentální. Dnes už skládám jinak, věřím, že lépe. I proto se moc nevracím ke starým písničkám.

Nikdy jsem je nepsala s tím, že budou mít širší využití. Psala jsem je spíš pro sebe. V šestnácti letech jsem ale začala spolupracovat s americkým baskytaristou Fernandem Saundersem, který hrál například s Erikem Claptonem, Lou Reedem, Suzanne Vega a dalšími. Líbily se mu mé písničky a řekl, že v tom mám pokračovat a nabídl pomoc. To byl velký impuls.

Ostrava je sice poměrně velké, ale na vztahy malé město. Fernando si v jednom tamním obchodě s nástroji postěžoval, že mu nějaká zpěvačka odřekla spolupráci a on zrovna potřebuje nazpívat vokály. Vedoucí mu dal telefonní číslo na mě, on mi zavolal, domluvili jsme se a jemu se můj zpěv líbil. Od té doby jsme v kontaktu a v mnoha věcech si pomáháme.

Dopsat je. Vedu si zápisníky, do kterých si píšu všechny hudební i textové nápady, které se u mě během dne dostaví. Mám v něm spoustu slok i refrénů, ale nevrátím se zdaleka ke všem. Jen pár jich dokončím.

Když na to nahlížím jako zpěvačka, je pravda, že zatím ne. Když se na to ale dívám jako skladatelka, vyhovuje mi ta multižánrovost. Byla jsem taková vždycky, fascinovaly mě různé styly a zůstat u jediného by mě nenaplňovalo. Lze to ale brát i tak, že se v tomto ohledu hledám. Je to vlastnost, která je lidem mého věku přirozená. Neustále měním barvu vlasů, neustále si přestavuju svůj pokoj, neustále poslouchám něco jiného. Teď třeba jazz.

Děkuju za kompliment. Zrovna nedávno se mě někdo zeptal na věk a při odpovědi devatenáct odvětil: Už tak stará?

Pokud je jazz udělaný dobře a moderně, je zajímavý. Moderní jazz pro mě třeba reprezentovala Amy Winehouseová. Znělo to skvěle. Její skladby byl vlastně mainstream, ale zachovaly si svůj jazzový základ. Na mé desce jsou písničky, ve kterých se vracím do hudební minulosti. Je tam samba, retro pop nebo swing. Vnímám také, že základem moderní hudby je rock, který je na mém albu také zastoupen. Ano, pořád se hledám, a kdo ví, kdy to skončí…

Michael Jackson. Vyrostla jsem na jeho písničkách a zbožňuju ho. Líbí se mi jeho melodie i texty, napsal úžasné skladby. Man In The Mirror je má nejmilovanější. Má všechno, co by měla dobrá písnička mít – krásný přednes, sbor, nádhernou melodii, úžasný text, smutek i radost. Jackson byl po profesionální stránce dokonalý.

Je mi devatenáct, takže v rámci možností. Jsem hyperaktivní člověk a do všeho, co mě zaujme, se vždycky hned pustím. Viděla jsem třeba Let’s Dance a druhý den jsem se přihlásila na kurz tančení. Když jsem jednou zhlédla úžasné video s nástrojem ukulele, další den jsem si ho pořídila, do týdne jsem se na ně naučila a vymyslela s tím písničky do dětského pořadu Draci v hrnci.

Hudbu dělám s láskou, je mou součástí. Každá písnička, kterou jsem napsala, je o mém životě. Na jazykovém gymnáziu v Ostravě-Porubě studuju němčinu, češtinu, angličtinu a nedávno jsem si přibrala i ruštinu. Je to skvělé, jazyky mě moc baví, ale jistým způsobem mě to trápí, protože bych se chtěla zabývat hudbou naplno.

Hlavně muziku. A pokud jde o studium, měla jsem vybranou spoustu škol u nás i v zahraničí. Nakonec jsem se rozhodla přihlásit na Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze se zaměřením na jazzovou populární skladbu. Pak se uvidí. Asi budu celoživotně studovat hudbu. Přála bych si to.