Článek
Toto ocenění udělované Společností Franze Kafky ho už popáté zavedlo do Prahy, k níž má mimořádný vztah. Ve třicátých letech na Karlově univerzitě studovala jeho matka Faňa Musmanová. A on miluje procházky po tomto městě.
„Cena Franze Kafky je pro mě hodně důležitá. Když mi bylo šestnáct nebo sedmnáct a poprvé jsem ho četl, jeho dílo mě hluboce zasáhlo,“ řekl na setkání s novináři. „Pamatuju si, že když jsem ho přečetl, tak se mi změnil svět. Měl jsem pocit, že nemohu věřit tomu, čemu jsem věřil předtím. Nebyl jsem si jistý, jestli budovy jsou budovy, a lidé kolem mě mi připadali poměrně podezřelí. A začal jsem se bát osobních dokumentů,“ dodal.
Měl obrovské štěstí, že poznal dva Kafkovy spolužáky. Jeden byl Max Brod, kterého potkal několikrát v Jeruzalémě a v Tel Avivu, a druhý Samuel Hugo Bergmann, jeho učitel filozofie na Hebrejské univerzitě.
každý spisovatel nejraději píše z prostředí, v němž vyrostl
„Oba mi říkali, že Kafka byl velmi vtipný člověk. To mě nemohlo šokovat, protože jeho dílo je plné humoru, ale předtím jsem si ho maloval v tmavých barvách. Poté, co jsem si přečetl jeho díla, připadalo mi, že na světě není nic jisté. Takže musím počkat, až cenu dostanu, abych opravdu uvěřil, že je tomu tak,“ pravil s nadsázkou.
Na dotaz Práva týkající se jeho aktivity v hnutí Šalom achšav (Mír nyní), které se snaží dosáhnout mírového soužití Izraele a Palestiny a vytvoření dvou států, řekl: „Ano, jsem pořád členem tohoto hnutí. Myslím si, že Izraelci a Palestinci neskončí v posteli při líbánkách, ale jsem přesvědčen, že potřebují férový rozvod. Rozdělit společný dům na dvě menší místnosti. Češi a Slováci nám ukázali, jak se tohoto dá docílit bez krveprolití.“
Hledáme něco, co jsme ztratili, ale nevíme, co to je
V českých překladech vyšla řada jeho próz i fejetonistických knih. O letos vydané knize povídek Scény z venkovského života řekl: „Kniha je založena na noční můře lidí v opuštěné vesnici. Není reálná, vymyslel jsem si ji, ale podobné vesnice v Izraeli existují. Jde o cyklus krátkých povídek z tohoto prostředí. Každý člověk tam něco ztratil. Neví, co to je, proč to ztratil, kde a kdy. Všude to však hledá. Myslím si, že to platí pro hodně lidských bytostí. Hledáme něco, co jsme ztratili, ale nevíme, co to je.“
O své inspiraci prozradil, že každý spisovatel nejraději píše z prostředí, v němž vyrostl. „Čechov je z Ruska, Kafka z Prahy, Faulkner z jihu USA, Márquez z města Arakataki, kterému říká Maconda. Každý píše o tom, co zná nejlépe. O svých. Třeba o excentrické snaše,“ řekl.
Hodně pro něho znamená jazyk. „Z hebrejštiny mám pocit, že je prodloužená ruka hudby. Když čtu knížku, tak ji musím slyšet, a když se tak nestane, odložím ji. Když píšu, snažím se hrát jakousi melodii,“ vysvětlil.
S nadhledem také pravil, že překlad literárního díla je, jako když se hraje nějaký koncert pro smyčce na piano. Proto říká všem svým překladatelům, a to i těm, jejichž jazyku nikdy neporozumí, aby byli v překladu dostatečně věrní původnímu dílu.
Oz navštívil Prahu spolu s manželkou Nely, s níž je spojen více než padesát let a která je také první čtenářkou jeho díla. „Je to velmi dobrá kritička. Když se pokusím napsat cosi humoristického a řekne mi, že to není k smíchu, tak to škrtnu. Zato když se usměje a mlčí, je vše v pořádku,“ usmál se.
„Nezemřu jako nešťastný muž, jestliže nezískám Nobelovu cenu,“ svěřil se ještě Oz, o němž se několikrát hovořilo jako o horkém kandidátovi na toto ocenění.