Hlavní obsah

Violoncellistka Alisa Weilersteinová: Každý je svébytná osobnost, lišíme se

Právo, Šárka Hellerová

Věhlasná americká violoncellistka Alisa Weilersteinová zahájí v úterý 10. září v pražském Rudolfinu za doprovodu České filharmonie mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha.

Foto: Decca

Alisa Weilersteinová si splnila sen. Je hráčkou na violoncello.

Článek

Nedávno jste se vdala. Je pravda, že jste se se svým manželem, venezuelským dirigentem Rafaelem Payarem, seznámila, když jste hrála hudbu Antonína Dvořáka?

Tak nějak. Potkali jsme se před čtyřmi lety, když jsem byla na turné s venezuelským symfonickým orchestrem Simóna Bolívara s dirigentem Gustavem Dudamelem. Ano, hráli jsme tehdy Dvořáka.

Jeho Koncert h moll zazní i na zahajovacím koncertu Dvořákovy Prahy, kde vystoupíte v doprovodu České filharmonie. Stejný koncert jste hrála už v patnácti letech s New York Youth Symphony v newyorské Carnegie Hall. Jak na to vzpomínáte?

Vlastně mi do patnáctých narozenin chyběl ještě měsíc a splnila jsem si dlouhodobý sen hrát Dvořákův koncert s orchestrem. Byla jsem neuvěřitelně nadšená, těšila jsem se na to celý život. Užila jsem si každou minutu.

V České republice se říká, že Carnegie Hall má velkou magii, tvrdí to i čeští umělci, kteří v ní vystupovali. Máte stejný názor?

Je to magické místo pro všechny muzikanty. Má svou reputaci, dál už se hudebník dostat nemůže. Je uprostřed New Yorku, což je jedno z nejúžasnějších měst na světě. Je tam cítit vzrušení.

Víte, před každým koncertem cítíte příval adrenalinu, ale v Carnegie Hall je to jiné. Cítila jsem se šťastná, že tam můžu hrát. Od té doby jsem tam vystupovala mnohokrát a ten pocit je pořád stejný jako poprvé.

Dědečkovi rodiče byli z Československa. On sám se už ale narodil ve Vídni

Kolikrát jste od té doby ten Dvořákův koncert hrála?

Nevím, mnohokrát, byly to stovky koncertů. Ale pokaždé si uvědomuji, jak je to neuvěřitelná skladba. Když se k ní vrátím, je vždy čerstvá a nová. Pokaždé vyvolá nové myšlenky.

Bude se koncert na zahajovacím koncertu Dvořákova Praha nějak lišit od toho, který jste absolvovala ve čtrnácti letech v Carnegie Hall?

Myslím, že hodně. Tenkrát jsem byla ještě dítě. Dnes je mi třicet jedna a hrála jsem to od té doby nespočetněkrát.

Za profesionální debut považujete koncert s Clevelandskými symfoniky, když vám bylo třináct let. Hráli jste Čajkovského. Je obvyklé začít vystupovat na takové úrovni ve třinácti letech?

Není.

Čím to, že vám se to povedlo?

Na to by bylo lepší ptát se mých učitelů a dospělých, kteří mi pomáhali. Možná by našli jasnější odpověď. Jako dítě si mnoha věcí nejste přesně vědomi. Neřešila jsem, jestli je taková věc obvyklá, nepřemýšlela jsem, jestli jsem nějak výjimečná. Věděla jsem jen, že chci hrát na violoncello a že chci hrát pro lidi.

Hudba byla a je jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. Věděla jsem, že jestli chci být dobrá, musím tvrdě pracovat.

Na jaké další nástroje ještě hrajete?

Hodně špatně hraju na piano. Koncert bych se na něj nikdy neodvážila zahrát, je to jen zábava. Jako dítě jsem brala lekce, ale vždy to byl jen doplněk, abych pochopila i jiný nástroj.

Podle způsobu hry býváte srovnávána se slavnou britskou violoncellistkou Jacqueline du Pré. Souhlasíte s tím?

Je to má nejoblíbenější violoncellistka, proto je to pro mě velká lichotka. Nicméně nesouhlasím s žádným srovnáváním. Každý je svébytná osobnost, lišíme se. Když už mě ale chce někdo s někým srovnávat, tak mě velmi potěší, když to bude s ní, protože ji miluju víc než jakéhokoli jiného hudebníka.

S rodiči tvoříte Weilerstein Trio. Přináší umělecké spojení s nimi nějaké nesnáze?

Neřekla bych, že to je lepší, nebo horší. Je to jiné. Už tím, že s rodiči hrajeme komorní hudbu, při které je dialog mezi hráči daleko intimnější. A když zkoušíme s rodinou, vyjadřujeme myšlenky daleko otevřeněji. Dovedete si asi představit, že se nemusíme snažit být zdvořilí nebo korektní. Díky tomu se na zkouškách občas dost rozjedeme, protože dochází k velmi živé výměně názorů.

Proto se dopracováváme k dobrým výsledkům. Mám pocit, že se dostáváme na dřeň. Hrát s nimi je za odměnu.

Vaše matka se jmenuje Vivian Hornik Weilerstein. Jméno Hornik je české, má rodina vaší matky kořeny v Česku?

Ano, je to české jméno. Moji prarodiče utekli v roce 1938 z Vídně před nacisty. Dědečkovi rodiče byli z Československa. On sám se už ale narodil ve Vídni.

Zajímá vás i jiná hudba než klasická?

Čas od času poslouchám různé žánry. Mám ráda bosa novu, latinskoamerickou hudbu nebo třeba Björk.

Reklama

Výběr článků

Načítám