Článek
Fotbalový stadión Slavie byl úctyhodně naplněn fanoušky, pro které jsou Iron Maiden jednou z nejzásadnějších kapel jejich života. Za svou věrnost dostali sérii skladeb, které vznikaly v osmdesátých letech, tedy v době vydání uvedené videokazety, a také v době, kdy kapela psala historii rocku.
Stala se průkopnicí nové vlny britského heavy metalu, stylu na svou první éru pořádně agresivního, a přitom hudebně zručně pojatého, v mnoha pasážích dokonce náročného. Na to vše v Synot Tip Areně formace myslela, a to bez ohledu na skutečnost, že po většinu jejího koncertu z nebes padaly silné provazy deště, tak jak to prorokovala denní předpověď počasí.
Iron Maiden v Praze
Koncert začal s drobným zpožděním. Technická četa ještě vysušovala scénu po první průtrži. Pak se ale hrálo bez ohledu na to, zda se déšť umoudřil, či pokračoval ve svých orgiích.
Jako intro, na rozehřátí a připomenutí dávných rockových časů, zazněla Doctor Doctor (1974) od britské kapely UFO. Pak kapela promítla na plátně důsledky globálního oteplování a přispěchala na pódium s nezměrnou energií a písničkou Moonchild, úvodní ze slavného alba Seventh Son of a Seventh Son z roku 1988. Šestice se sice nedržela setlistu obou zmíněných videozáznamů, ale k písničkám z nich sahala velmi pravidelně.
Zazněly proto Can I Play with Madness, The Prisoner, Seventh Son of a Seventh Son, Run To The Hills, ale také mladší skladby Fear Of The Dark či Afraid To Shoot Strangers. Jinými slovy, jedna tutovka střídala druhou, a pokud jde o program koncertu, byl vytvořen citlivě a zručně. Začátek se ale příliš nevyvedl. Zvuk totiž nabízel spíše hlukový guláš, jednotlivé nástroje nebyly čitelné a zpěv Bruce Dickinsona se utápěl v mumraji, který byl – slušně řečeno – sluchu nepříjemný.
Teprve s Afraid To Shoot Strangers se zvukovému mistrovi podařilo celek ochočit a posluchačům začal nabízet skladby tak, že s prvními tóny poznali, o kterou se jedná. Užívat si s nadšením mohli jak písničky samotné, tak pohybující se postavy na pódiu nebo třeba pyrotechnické efekty či záběry na dvou velkých obrazovkách po stranách pódia či jedné obrovské vzadu na scéně.
Vynikající byl Dickinson. Přestože už v životě jistě zazpíval lepší koncerty, ten pondělní v Praze ukázal, že zarputile postupující věk mu na jeho hlasovém rejstříku mnoho neubral. Bylo až vzrušující poslouchat, kterak jeho pevný hlas klouzal po jednotlivých tónech skladeb, a diváky za sebe nechal zazpívat pouze těžkou pasáž v Run To The Hills, jinak vše zvládl pokojně sám, případně s pomocí tradičně skvěle sezpívaných vokálů svých spoluhráčů.
Postupně se koncert měnil v metalový rej, výlet do doby, kdy tahle hudba psala historii. Svou troškou do mlýna k této filozofii přispěli i předskakující Britové Voodo Six, kteří ve své tvorbě z hard rocku a metalu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století očividně vycházejí.