Článek
Není divu, že Vladimirova děvka Jana Kratochvíla okouzlila režiséra Doda Gombára a dramaturgyni Martinu Kinskou.
Dramatický debut nastávajícího třicátníka Kratochvíla má totiž všechny atributy fantazijně rozmáchlé hry slov a situací, které milovníka magických dějů a filozofických rozprav Gombára, byť o desetiletí staršího, nemohly nechat chladným.
V putyce na konci světa, možná irském, ale tak trochu i ruském, švédském, polském, českém nebo texaském, se scházejí přízrační návštěvníci – jestli reální, nebo jen jejich duchové, to ponechávají autoři divákově fantazii – a bilancují životy od chvíle, kdy se u farmáře Vladimira objevila děvka Anna s malým parchantem Olavem. Daly se do pohybu děje, v nichž vrahy v tom místě střílejí.
Kafkovské rysy
Kratochvílova duchovní inspirace dramaty McDonaghovými, Čechovovými nebo ve filmech Davida Lynche či Sergia Leoneho má i rysy ryze středoevropské, místy kafkovské: smysl pro absurditu, relativnost pravd, jízlivě krutý humor, akcentování duchovního mrzáctví a morálního úpadku společnosti, beroucí se už zase jen k žití bez hodnot.
Nevzdělanost, argot, moře kořalky a pudový sex – to všechno má cenu jen flašek s laciným alkoholem.
Gombár je kouzelníkem dost zkušeným, aby z Kratochvílovy hry stvořil inscenaci, jejímž dominantním estetickým poselstvím jsou postdekadentní ošklivost a zmar. Zdravá provokativnost zdobí novou inscenaci Švandova divadla.