Jak Jeppe o svobodě snil a skončil na hnoji

Skoro by každý, kdo se zajímá o divadlo poctivěji, měl nahlédnout do archivu České televize na nepřekonatelného Jeppeho Rudolfa Hrušínského v Pleskotově překladu a režii v Národním divadle (1966). Na jeho jímavou rozmluvu před Smrtí se Světem o Svobodě v Soužení plebejcově v "životě lidšském“.

„Když už člověk jednou na tom světě je, byl by v tom čert, aby se mu tu nelíbilo,“ medituje i Radek Holub v postavě lenocha, ženou mláceného a podváděného budižkničemy a ochlasty, krutému žertování mocných vystaveného, nejprve do zámku přeneseného, a pak zase na hnůj vyneseného, na smrt odsouzeného…

Nehraje se Jeppe z vršku na našich jevištích často. Po velkém svobodyvítání (1989) k novému smutnému doapatieuvržení (2012) jednou, dvakrát. Není se co divit. Holbergova hra náleží osvícenské epoše, zatímco my si na nepravosti a nabubřelost vrchnosti posvítit neumíme. Téma samotné přece jen už trochu zestárlo.

Na Jeppeho z vršku Na Jezerce se bude chodit jako na kteroukoli jinou inscenaci toho divadla. Vlastně na Radka Holuba, osobnost solitérní, svéráznou, schopnou odlišit směšnost od jímavých kontur filozofování toho ujařmeného sedláka.

„Jako bych na jevišti viděla Vlastu Buriana,“ zhodnotila Holubův výkon kolegyně Jana Soprová a mě zamrzelo, že to nenapadlo mne. Kromě ní byl na premiéře kritik ještě jeden. Jezerka není dost cooll a inscenace tam mívají víc než sedm repríz.

Těžko srovnávat Jeppeho Rudolfa Hrušínského s Radkem Holubem. R. H. první, to byla figurka outsidera bez možnosti společenského napravení, ale ve chvíli, kdy plebejcům svitla naděje na proměnu světa a návrat ke svobodě, bylo svítání let šedesátých, tálo k Pražskému jaru, ať se to tátovi Klausovi dodatečně líbí nebo ne.

Jeppe R. H. druhého jako by ani nebyl Jeppem. Je rtuťovitý, ale v poznání marnosti tužeb po proměně, polepšení a polidštění světa nakonec apatický. Jako my. Jeho žití pokračuje tam, kde se začalo a jednou skončí. Neradostná perspektiva. Hnojiště patří nám.