Proč vás tak fascinuje otázka viny a trestu?

Protože to je jedna ze základních otázek světa.

Nesouvisí téma románu, v němž otec v dopisech dceři vysvětluje, proč volil vězení a ne vnitřní zradu, s vaším vztahem k otci, který inspiroval předchozí prózu Tati!?

Myslím, že problém viny a vztahu otce a dcery se dá propojit, ale oba motivy vedle sebe fungují zcela nezávisle. Pokud jde o novou knížku Nečekej, až zajde slunce! nevychází z padesátých let, z prostředí mého otce novináře, ale z úplně jiného.

Nakolik vaše dotýkání se tématu souvisí se zájmem o Jana Husa, jemuž jste věnovala několik knih i scénář dosud nenatočeného televizního seriálu?

Hus staví otázku hereze a viny a potrestání za ni. Je možné, že v člověku funguje cosi jako nějaký vnitřní motiv. Poznamenala nás padesátá léta, problém viny se vynořil jako základní. Pro Německo a nacismus, pro komunismus, pro naše procesy, a je možné, aniž si to člověk uvědomuje, že se to jistým jungovským poryvem dere ven.

Dá se vůbec říci, kolikrát jste si kladla otázku, zda ublížit sobě, rodině, přesto trvat na svém přesvědčení, na učiněném rozhodnutí?

Dostala jsem se do úplně konkrétní situace, kdy byly ohroženy moje děti. Na začátku sedmdesátých let se rozhodovalo o tom, jestli jim dovolí studovat, nebo ne. Byly rodiny, kde to měly děti rodičům za zlé, že režimu neustoupili. Mně děti usnadnily moje rozhodování, protože řekly: Jdi do oponentury, děláš to za nás.

Myslíte si, že otázka provinění a trestu je i dnes aktuální? Ať už jde třeba o civilizační změny nebo o příčiny ekonomické krize a jejich důsledků.

Otázka je, kdo co zaviní a kdo je za co potrestán. Krizi zavinil někdo jiný, než kdo za to nese nebo ponese trest. Ten není vždy spravedlivý. V tomto případě je vina v chamtivosti bank a bankéřů, finančního kapitálu, a celou bublinu finančních spekulací odnesou střední vrstvy. Ve svém uvažování jsem začala příkře rozlišovat mezi systémem a režimem. Režimu se pořád můžete vzepřít, jako jedinec máte sílu si říci, že něco neuděláte. Systému podlehnete. Stane se to i nejčistšímu člověku prostě proto, že v něm musíte žít.

Tématu jste se dotýkala i ve vzpomínkových knihách Památník a Záznamy paměti. Nakolik musí autor proměnit svůj pohled, aby nevznikla publicistika, ale próza?

To je vůbec nejtěžší věc, kterou musí spisovatel řešit, když se chce dotknout společenského problému. Moje zkušenost je, že o politice se v románu vůbec psát nesmí, protože ta vyžaduje úplně jiný jazyk, jiný způsob vyjadřování, abyste ji popsal. V knize se řeší politický problém, ale převést ho do příběhu bylo i nebylo těžké, protože předobraz obou hlavních figur byl daný. Dá se to přemoci příběhem o živém člověku.

Proč jste si vybrala zrovna situaci selhání-neselhání člověka?

Problém není nový, trápí nás od osmdesátých let, kdy se začaly konkrétní příběhy selhání člověka vůči režimu objevovat a probírat. Člověk si k tomu musel hledat vztah a názor. K napsání knihy mě nabudil lehkovážný způsob posuzování těžkého morálního problému selhání před Státní bezpečností, jaký se projevuje zákonem o zločinnosti komunistického režimu, zákonem o tom, kdo bude a nebude odměněn za odboj či odpor.

Tam je problém líčen ideologicky agresivním způsobem, zatímco já jsem znala lidi, kteří podlehli příšernému tlaku, a vím, co to bylo za těžké příběhy. Jaké jsou s tím spojeny nejednoduché etické problémy. Takže jsem si řekla, že je tomu zjednodušování nejlepší čelit napsáním příběhu.

V poslední době se zdá, že vám to píše. O čem přemýšlíte nyní?

Nakladatel mezi řečí vyjádřil přání, že by rád vydal něčí paměti. Takže si rovnám v hlavě, které lidi by bylo dobré připomenout. Jaké situace a problémy popsat, a to nejlépe svědectvím. Mám asi padesát stránek a do toho vstupují události, jako že umře Jiří Gruša, Magor Jirous, a to v člověku otevírá obrazy minula. To jsou podněty pro psaní a vyprávění.