Výteční Judas Priest, horší Whitesnake

Tato jednačtyřicet let existující metalová legenda z Birminghamu je údajně na svém posledním turné. Přivezla tedy reprezentativní průřez tvorbou, který dal vzpomenout jak na písničku Never Satisfied z vůbec prvního alba Rocka Rolla (1974), tak prostřednictvím Dawn Of Creation nebo Prophecy připomněl zatím poslední kolekci Nostradamus (2008).

Kvinteto se na The Epitaph Tour nachází v životní formě. Jakmile vstoupilo na scénu, zaplavilo halu vřískotem svého kytarového dvojzápřahu (Glennu Tiptonovi dnes znamenitě sekunduje talentovaný Richie Faulkner), nekompromisně hutnou rytmikou a především neomylným vokálem Roba Halforda, jenž během večera hravě zvládl všechna metalová klišé, která tento styl skýtá a k Judas Priest prostě patří.

K bravurnímu provedení jednadvaceti skladeb přispěla i dobrá vizuální show, jež na plátně připomínala třeba motivy z obalů alb, rozzářená laserová show nad hlavami diváků a pyrotechnické efekty dotvářející historicky důvěrné metalové prostředí. Judas Priest byli skutečně výteční.

Whitesnake, čtyřiatřicet let existující zástupce druhé vlny britského hardrocku, ovšem jako první formace večera zklamali. Ne tolik jako celek, nýbrž především v osobě zpěváka Davida Coverdala. Na devětapadesátileté bývalé vokální hvězdě se čas podepsal velmi zásadně, zejména – bohužel - na jejím pracovním nástroji, tedy hlase.

Coverdale nezazpíval dobře v podstatě nic, navíc mu chyběla jakákoli základní jistota ve středních polohách, takže jeho výkon připomínal spíše krákorání, které občas oživilo povedené zakvílení – manýra tehdejší doby.

Bylo na kapele, aby koncert zachránila. Hrála proto jako o život, čas „zabíjela“ nekonečnými a poněkud otravnými sóly jednotlivých muzikantů a zejména kytaristé se zasloužili o to, aby refrény měly dobré vokální party a původní verze skladeb alespoň trochu připomínaly.

Naštěstí Whitesnake večer před vyprodanou halou zahajovali. Lze tedy konstatovat, že i v úterý večer v O2 Areně platilo ono okřídlené „konec dobrý, všechno dobré“.