Hlavní obsah

Ivan Král: Myslel jsem si, že jim to v Americe ukážu

Právo, Šárka Hellerová a Jaroslav Špulák

Zpěvák a kytarista Ivan Král (62) žije ve Spojených státech. Přijel tam za svým otcem, zpravodajem ČTK, v roce 1966 a po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 tam zůstal. Je nejslavnějším českým rockovým muzikantem, neboť se zapojil do dění ve špičce světového rocku. Hrál se skupinami Blondie či Patti Smith Group, složil písničky pro Iggyho Popa, U2 a jiné.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ivan Král se do České republiky vrátil v roce 1993.

Článek

Do Spojených států jsi odjel v roce 1966. Proč právě v tom roce?

O dva roky dříve přišel táta domů a řekl nám, že mu ČTK, Československá tisková kancelář, nabídla, aby pro ni pracoval v New Yorku. My s bratrem jsme tam ale nemohli, a tak jsme zůstali v Praze. Já během dvou let dokončil dvanáctiletku a odmaturoval jsem, bratr studoval na vysoké škole.

V šestašedesátém nám naše úřady konečně povolily rodiče navštívit. Letěli jsme tupolevem do Paříže a odtamtud do New Yorku. Když jsme vystoupili, bylo děsné horko a my koukali s otevřenou pusou. Táta nám pak řekl, že budeme v Americe studovat. Já se rozbrečel, protože jsem chtěl domů, kde jsem měl svou skupinu Saze. Samozřejmě jsem nakonec v Americe s rodiči zůstal.

Vy jste se nemuseli vrátit v nějaké určené době?

Nemuseli, respektive nikomu nevadilo, že jsme v Americe zůstali. Táta pořád pracoval pro ČTK, takže s tím nebyl problém. V osmašedesátém se ale rozhodl jít za generálním tajemníkem OSN, kterého se na základě varovných informací z domova zeptal, co si myslí o situaci v Československu a zda naší zemi něco hrozí. Dostal se za to do všech amerických novin a zpráva o jeho návštěvě pronikla samozřejmě i do Československa.

Od té doby po něm šly tajné služby, které ho zvaly na různé konference, kde ho asi chtěly zatknout. Měl ochranku FBI a já se o něho bál. V osmašedesátém ho pozvali na kobereček do Prahy. Když jeli s mámou a bratrem na letiště, pustili si v autě rádio a slyšeli o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. V tu ránu se otočili a jeli zpátky. Takhle jsme emigrovali.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ivan Král

Co s tebou pobyt v Americe udělal jako s muzikantem?

Dnes se svým tehdejším pocitům směju, ale tenkrát jsem si myslel, že jim to jako Evropan ukážu. Neměl jsem šajnu o tom, jak bohatá americká hudba je. Navíc tam už hodně proudila muzika z Británie. Po skončení školy jsem našel zaměstnání u americké pobočky firmy Apple, která dělala s Beatles.

Nastoupil jsem jako asistent a osobně jsem poznal Lennona, McCartneyho, Yoko Ono, ale i Dylana nebo Hendrixe. Bylo to v roce 1970 a Beatles se už rozpadali. Zažil jsem s nimi spoustu historek. Donášel jsem jim třeba dopisy a v jednom z nich si Lennon psal o deset tisíc dolarů v hotovosti, jinak se na všechno vykašle. Hudebně mi to ale moc nevycházelo.

Neukázal jsi jim to?

Hodně jsem se učil, s různými kapelami jsme přehrávali nejslavnější písničky doby a pak jsme založili skupinu Luger. Byli jsme pohlední hoši, měli nás rádi holky i homosexuálové a dávali nám velkou šanci uspět. Hráli jsme i jako předkapela Kiss. Jejich baskytarista Gene Simmons si mě oblíbil a snažil se mi pomoci. Dokonce mě chtěl dostat do jednoho televizního seriálu. Když jsme ale nahrávali první písničky ve studiu, producent nám řekl, že to, co děláme, je absolutně nezajímavé a že takových kapel je v Americe sto tisíc.

Poslal nás jednoduše do háje a já si uvědomil, že můj nosánek musí dolů. Rozpustil jsem kapelu a začal obrážet kluby, abych věděl, co a jak se hraje. Přišel jsem na to, že Amerika je hudebně tak bohatá, že mé představy o originalitě byly naprosto mylné. Každý stát tam má svou hudbu.

Pak ses dostal k Blondie?

Ano, potom přišli Blondie. Přidal jsem se k nim, spoustu jsme toho zažili a bylo to fajn. Nikdo z nich tenkrát nepracoval, jen zpěvačka Debbie Harryová dělala jako servírka na Wall Street. Později ale přišla Patti Smithová a to mě pohltilo.

Jaká je osobnost?

Od první chvíle jsme si sedli. Spojila nás láska k veršům Baudelaira, Rimbauda a Verlaina, samozřejmě i hudba. Vypadala jako kluk a holka v jednom, to se mi moc líbilo. Připomínala mi rozervanou francouzskou šansoniérku. Byla osobitá, nebála se vystupovat před lidmi. Vydrželi jsme spolu dlouho.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Ivan Král

V jakém stavu jsi nalezl českou hudební scénu na začátku devadesátých let, když ses začal vracet?

Z návratu jsem měl strach. Měl jsem totiž opakovaný sen, že mě KGB veze autem nadrogovaného z letiště Ruzyně a já marně hledám pas. Do Prahy jsem tedy přijel až v roce 1993 z Bratislavy a hned jsem se spojil s klubem Bunkr, jestli si tam můžeme zahrát. Nikoho jsem tady neznal, neměl jsem o české pop music žádné informace. S hudební scénou jsem se teprve seznamoval.

Produkoval jsi album Lucie Černý kočky mokrý žáby (1994), které se stalo podle české Akademie populární hudby nejlepším albem posledních dvaceti let…

To mě strašně potěšilo. Tu desku jsme připravovali moc dlouho a jsem rád, že dopadla takhle dobře. Mrzí mě, že už Lucie neexistuje. Kontaktoval jsem Michala Dvořáka, Roberta Kodyma i Davida Kollera a řekl jsem jim, že je škoda, že kapela už není. Podle mě by mohli ještě něco nahrát. Navíc je doba, kdy muzikanti spolu ve studiu nemusí vůbec být a přesto jsou schopni desku nahrát. Je to ale na nich.

Má česká scéna výrazné osobnosti?

Nejvýraznější pro mě je Honza Křížek, který hrál s Walk-Choc-Ice a teď zpívá se skupinou Blue Effect. To je absolutně talentovaný kluk. V devadesátých letech mě také nadchla skupina Alice, zejména zpěvák Dan Bárta. Je to skutečný talent. Myslel jsem si, že by ta kapela mohla uspět i v Evropě. Chtěl jsem jí pomoc, ale nakonec k tomu pokusu nedošlo.

Reklama

Související témata:

Související články

Elán: muzikál a koncert

Bratislavská skupina Elán má letos zajímavý rok. Oslavuje třicet let od vydání debutového alba Osmý svetadiel a ve středu k nim od ředitele pražského Divadla...

Výběr článků

Načítám