Zaměstnanci Státní opery Praha (SOP) odmítli v úterý vyslechnout představu nově pověřeného ředitele této scény Ondřeje Černého o budoucí podobě opery a po vzoru našich poslanců demonstrativně opustili hlediště. Dali tak najevo svůj nesouhlas – ale vlastně s čím? V každém případě se jmenováním Ondřeje Černého do funkce pověřeného ředitele SOP. To lze ještě pochopit.

Od okamžiku, kdy se na veřejnost dostaly úvahy o vytvoření jednoho velkého operního souboru v metropoli, tu působí jako historický precedens neblahá vzpomínka na akt, jímž ministr kultury Zdeněk Nejedlý zlikvidoval v roce 1948 soubor Velké opery 5. května, protože neunesl myšlenku konkurence vůči Národnímu divadlu. A jmenování ředitele ND Černého do funkce pověřeného ředitele SOP obavy tohoto druhu jen posílilo.

Jde o likvidaci souborů?

Jenže jsme dnes opravdu v situaci osmačtyřicátého roku? A jde vůbec o obávanou likvidaci souborů Státní opery Praha či Národního divadla, jak je ministerský záměr zaměstnanci obou operních domů prezentován?

O konkrétní podobě vytvoření jednoho velkého operního souboru, který by působil v historické budově Národního divadla, ve Státní opeře Praha, jež je pro operu i balet opravdu jediným ideálním prostorem v Praze, a ve Stavovském divadle, se zatím pouze spekuluje a kolují fámy.

Skandalizovaná koncepce vytvořená teatrologem Josefem Hermanem pro ministerstvo kultury byla rozcupována na kousky a autor zavržen, aniž by k ní proběhla požadovaná veřejná diskuse ve smyslu posouzení a vyjádření odborné veřejnosti k její konkrétní podobě. Protože jde opravdu jen o návrh bez konkrétních řešení.

Místo veřejné diskuse ale planou vášně, demonstruje se a bojuje proti něčemu, o čem vlastně nikdo nic neví. Co kdybychom se konečně místo toho začali seriózně bavit o tom, jak by měla ta předem odsuzovaná opera vlastně vypadat?