Článek
Vesmírné mimino s nadlidskými schopnostmi přistane na vězeňském dvoře a vězni z něj vychovají padoucha. Ve škole se mu nedaří, v lásce rovněž ne. Napadne ho jediná možná kariéra - stát se největším zlounem na světě - Megamyslem. Proti němu stojí Metroman, superhrdina a krasavec, všemi obdivovaný ochránce města.
Pouští se do věčných bitev, které končí uvězněním Megamysla, dalšími útěky a tak stále dokola. Zní to jako začátek hodně uhozeného amerického filmu, ale není třeba se bát. Režisér Tom McGrath natočil docela dobrou komedii - nechal totiž toho zlého vyhrát.
Animované parodie pohádky, ať už klasické nebo moderní komiksové, tu už byly mnohokrát. Megamysl jistě není v tomto smyslu originálním dílem, ale o nadprůměrně vtipném scénáři by se mluvit dalo. Není chudý na hlášky a nejvíc se mu daří tam, kde se dělají narážky na superhrdiny a všechna klišé kolem nich (např. když unesená novinářka Roxie předpovídá, čím vším ji bude zloduch mučit a jak už jí to opakování nudí, divák si notuje, že mu mluví z duše).
Když si "zlý" Megamysl uvědomí, že vyhrál a ztratil jediného rovnocenného soupeře, propadá depresi, marně hledá nový smysl života. A dojde mu, že možná ani není zlý, a nechal se jen vmanipulovat do role svým okolím.
Něco podobného prožívá i zdánlivě dokonalý Metroman, který ve skutečnosti nezemřel, ale fingoval svou smrt. Nechce zachraňovat svět a nakonec ani nezíská srdce krásné novinářky. Nesnáší totiž své superhrdinství, vždycky chtěl dělat muziku!
Ano, i superhrdinové z komiksů mohou mít existenciální krizi. Nikdo není úplně tím, za co ho považuje okolí, a společnost nás nutí do rolí, které jsme si nevybrali. Jsou to staré pravdy, ale neškodí je občas připomínat, zvlášť když se u toho jde i zasmát.