Australská zdravotní sestra Bridie a britská dívka Sheila se po přepadení britského Singapuru Japonci ocitají v zajateckém táboře, jehož praktiky si v krutosti nezadají s nacistickými vyhlazovacími tábory. Po padesáti letech se obě potkávají v televizním pořadu, nejen aby vydaly svědectví o době, na kterou se snaží ze všech sil zapomenout, ale aby se konečně o sobě dozvěděly skutečnosti, jež mezi ně postavily padesátiletou hráz mlčení.

V množství dnes tak často vídaných režisérských exhibicí znamená fakt, že dvě herecké osobnosti předvádějí na scéně citlivě budované partnerské herectví, cosi jako balzám na duši. Přesně takové divadlo vytvořila režisérka Iváková s oběma hereckými protagonistkami. Drobná, dopředu nachýlená a opatrně vykračující Bridie Jiřiny Jiráskové má v sobě křehkost a současně buldočí zaťatost, poodhalující, jak se jí podařilo přežít peklo tábora uprostřed džungle.

Hereččin sarkasmus uplatňovaný v dokonale načasovaných glosách, skvostně smečovaný britsky noblesní věcností Sheily Dany Syslové udržuje inscenaci bezpečně nad hladinou sentimentu. V jejich vztahu je cítit napětí plynoucí z čehosi trýznivě bolavého.

Vtipný šerm Sheiliny viktoriánské upjatosti s Bridiinou prostořekostí rychle těžkne tím, jak si obě ženy otevíráním starých ran působí rány nové, k jejichž zacelení nevede snadná cesta. Obě herečky odkrývají rafinovaně další a další vrstvy svých postav, nebojí se vnořit bez dnes módního odstupu do jejich emocí a přenést je na diváky s velkou mírou autentičnosti. To je opravdové, dechberoucí a dnes už bohužel málo vídané herecké mistrovství.

Dámám dobře sekunduje Aleš Cibulka jako televizní moderátor Rick, který s bodrou tupostí šlape v křehkém porcelánu minulosti i přítomnosti jím zpovídaných žen. Sonáta pro lžíci je zážitek ze hry i herecko-režisérského naplnění jejího citlivého poslání.

Celkové hodnocení: 90%