„Vy, jenž pobíháte mezi vládními úřady, si zabředlí do červeného prachu ani nevšimnete, jak vám šedivějí vlasy,“ konstatuje suše Kim Si-sup, bez ironie, bez výsměchu v jedné ze svých básní, které jsou miniaturami zachycujícími vteřinové dojmy, často z krajiny, a přitom skrývají filozofickou hloubku.

Zdrojem metafor je tu příroda jako u většiny starých východoasijských básníků. Autor se nepřestává divit lidské touze po slávě nebo věcech a pravidelně se vrací k motivu odchodu do poustevny v horách, kde nepotřebuje nic, jen vodu a zeleninu k jídlu.

„Bylo by lepší zout si sandály a odejít pryč, utéci daleko od hluku a zmatku, vodu pít z dlaní a hladovým útrobám vařit volně rostoucí zeleninu.“

Meditující poutník nachází krásu v osamělé meditaci a tichu („Až jednou zestárnu, pro co budu žít? Má mysl bude svobodná jako otevřený prázdný dům.") a při svých cestách se nejčastěji vydává do hor, kde je nejvíc zjevná směšnost lidského pinožení: „Mraky odplouvají a připlouvají, ale hory se nehádají“.

Kim umí vyvolat sugestivní náladu absolutního klidu a ticha, kdy se zastavuje čas - 
„Stín okapu vstupuje do okna, když ustávám v meditaci, a já, klidný, slyším padat sníh, který se nakupil na borovici.“ I díky tomu jeho verše modernímu člověku nemůžou připadat zastaralé.

Za tisíc let mi porozumějí

Kim Si-sup (1435-1493) byl korejský literát a intelektuál, který by musel působit jako rebel v každé době. Neshodoval se s autoritou oficiální státní filozofie (tehdy konfuciánství), hnusila se mu politika a měl tendenci k životu v ústraní.

Jako mimořádně nadané dítě se dostal ke královskému dvoru, kde tvořil, ale také poznal intriky a odstraňování nepohodlných protivníků. Rozhodl se raději k životu buddhistického mnicha. Jednou prý řekl úředníkovi, který ho vyzval, aby se usadil a žil jako všichni ostatní, toto: „Než bych neprobuzený pobýval ve světě lidí, raději se budu do konce svého života toulat. Přeji si, aby se i za tisíc let našli lidé, kteří mi porozumějí.“

Celkové hodnocení: 80 %