Článek
Před halou zatím mrzlo asi tisíc diváků, převážně dívenek ve věku raného teenagerství. Řada z nich pak směrem ku kapele i organizátorům akce (kteří v tom byli nevinně) vulgárně klela, čímž se zbytečně připravovala o energii potřebnou později.
Fanynky skupiny Tokio Hotel v Praze
Tokio Hotel navíc na svém minulém pražském vystoupení nebyli přesvědčiví, a tak v devět hodin večer nastoupili před 1500 diváků s velkým škraloupem.
Show byla nakonec efektní a profesionální
Zlikvidovali jej ale záhy, neboť odstartovali dokonalou show, efektní, profesionální a celistvou. Dominovala jí industriální scéna, jakási představa Humanoid City (jak se turné kapely jmenuje). Její střed obsadilo otevřené kovové půlvajíčko pod vysoko posazenými bicími Gustava Schäfera.
K nim vedly dvě mohutné lávky s molem na obě strany pódia, přičemž další molo bylo vpředu dole. Zadní stěna patřila projekcím, jež byly sice trochu skryté, nicméně vše podstatné diváci sledovali na velkých plátnech po obou stranách pódia.
Vedly kusy z alba Humanoid
Tokio Hotel hráli především písničky z posledního alba Humanoid. Přidali samozřejmě starší skladby, přičemž zvuk výrazně posílili podehrávkami, které zaručily jeho sytost. Zpěvák Bill Kaulitz tentokrát odložil kytaru a zpíval jako sólista. Jeho intonační potenciál sice občas pokulhával, nicméně mocná zvuková infuze dala jeho hlasu průbojnost i sílu.
Čtveřice z Magdeburgu takto na pódiu polila živou vodou i méně nápadité skladby ze svého repertoáru, pročež byl koncert dramaturgicky vyrovnaný. Byla to profesionální show kapely, která se loučí se svým podpůrným mládím a vykračuje na cestu poctivého rockového klání.
