Tvorba Juliana Barnese, kritikou přezdívaného chameleón britské literatury, představuje zhmotnění principů postmoderny. Mísí se v ní autorské promluvy. Boří hranice kulturních stereotypů, ale i samotných literárních žánrů.

Pomezí mezi románem, memoárem a traktátem

Poslední kniha Žádný důvod k obavám se pohybuje na pomezí tří klasických útvarů – románu, memoárů a eseje či traktátu. Kritika ji sice s určitostí zařadila mezi non-fiction (a proto se nemohla zúčastnit klání o Man Booker Prize), nicméně pro Barnese je typické právě zaujetí vztahem fikce a reality.

Od světa faktů není daleko k fantazii, která literární hledání historické pravdy vždy alespoň částečně ovlivňuje. Jde tak o neúplné pokusy oživit minulost, založené na lidských, tedy nepřesných záznamech. Zároveň jimi manipuluje osoba autora. Pravdivá či objektivní biografie proto neexistuje. Rodinné paměti, jež nám Barnes předkládá, musíme chápat jako mozaiku, kde skutečné zážitky doplňují smyšlenky.

Citace, narážky, bonmoty

Autorův široký záběr se projevuje v podobě citací, narážek a různorodých bonmotů. Kritizuje anglické snobství a prudérnost a nezapírá oblibu ve francouzské kultuře – časté odkazy míří opět ke Gustavu Flaubertovi, ale také k Émilu Zolovi nebo bratřím Goncourtům.

Pomocí filozofie naturalismu přistupuje k životu a smrti jako k intelektuálnímu problému, který je hoden důkladného prozkoumání. Oprošťuje se proto od emocí a s racionální rozvahou se probírá nejtemnějšími chvílemi lidského bytí. Uvědomuje si nevyhnutelnost vlastního konce, což mu přináší jakousi úlevu.

Nevypočitatelná a neuchopitelná smrt fascinuje člověka po staletí. Představuje základní podnět ke vzniku rituálu, a tudíž se úzce pojí s vírou a náboženstvím, jež je v podstatě na výkladu smrti založeno.

Odsouzení tabuizace umírání

Barnes nesouhlasí s náboženským vytržením ani s ateismem coby dogmatickou nevírou. „V Boha nevěřím, ale chybí mi,“ přiznává hned na začátku knihy. V žádném Bohu však nevidí vhodného průvodce neprobádanou krajinou smrti – chce ji poznat sám.

Odsuzuje tabuizaci umírání ze strany současné společnosti. Smrt vždy patřila k běžnému životu, což si spisovatel přeje svým dílem obnovit. Nutno podotknout, že tak činí knihu od knihy preciznějším způsobem.

Hodnocení: 95 %