Článek
Oba slavní historikové dokazují, že životopisy umělců doby renesance a baroka obsahují mnohé smyšlenky a mystifikace ve snaze představit tvůrce jako múzou políbené génie. Oblíbenou bajkou byl příběh o tom, jak umělci dělali ze svých mecenášů hlupáky. Malíři Raffaelovi dva kardinálové vytýkali, že apoštolové mají na jeho obraze příliš červené tváře. Odvětil jim: „Ano, oba se rdí právě proto, že církvi vládnou takoví lidé, jako jste vy dva.“
Malířem či sochařem se člověk musí narodit
Přítel Michelangela Francisco da Hollanda napsal, že šlechticem se může stát kdokoliv – stačí, když ho do tohoto stavu povýší král či císař, ale malířem či sochařem se člověk musí narodit. I sama náhoda pak přeje vyvoleným. Antický malíř Prótogenés prý nedokázal přesvědčivě namalovat pěnu u huby psa, a tak vztekle po obraze hodil houbou. Stal se zázrak: houba při dopadu sama vytvořila požadovaný výtvarný efekt. Historka v různých podobách koluje v životopisech mnoha dalších proslulých malířů.
K častým legendám náležel i osudový vztah k modelkám. O antickém malíři Arelliovi se tvrdilo, že svému oboru dělal ostudu, protože se zamiloval do každé pěkné ženy, která mu byla předlohou pro jeho obrazy. Co bylo v antice prohřeškem, stalo se v renesanci zdrojem obdivu: florentský malíř Fra Fillippo Lippi dostal do postele i jeptišku, která mu stála modelem k Panně Marii. Představa o umělci jako zhýralci a vyznavači sexuální svobody se tedy nezrodila v Paříži v době Picassa, ale už dávno v renesanci.
Legendy o nesmrtelných umělcích
Kniha dokládá, že příběhy o výjimečnosti umělců žijí v našich myslích trvale a dodnes jsou v trochu pozměněné podobě používány novináři a reklamními agenturami při nejrůznějších kampaních. Na počátku stáli renesanční životopisci, kteří se snažili ze svých oblíbených malířů a sochařů, ale i básníků a hudebníků učinit ty, kteří zůstanou navždy nesmrtelní, což byla výsada, kterou po století měli jen panovníci a vojevůdci. Legenda o umělci, to je prostě skvělé čtení!