Ač primář zvažuje odchod do zahraničí, zpola tajně se ujme zhruba dvanáctileté dívky, která po pokusu o sebevraždu skončila v nemocnici a poté na psychiatrii. 

Marné hledání cest

Film zachycuje, jak se posléze oba protagonisté ve starobylé chaloupce lékařovy stařičké maminky sbližují, bezbranná dívenka snad poprvé v životě zakouší pocit bezpečí a důvěry. Jenže několikeré moralistní rozmluvy, které hlavní hrdina podstoupí, i šťavnatá barevnost, ať již vtělena do obrazců kukátkového kaleidoskopu nebo do čechrání polního kvítí rozněžnělou kamerou Iva Popka, které měly provázet režisérův příklon ke zklidněnému vypravěčství, svědčí spíše o tvůrčí bezradnosti, o marném hledání nových cest.

Výrazové i syžetové zmatnění, na kterém se též podílela prořídlost celého zdlouhavě plynoucího příběhu, umocňuje bezbarvé, mdlé herectví taťkovsky dobráckého Jaromíra Hanzlíka, jemuž sotva uvěříme jak primářskou autoritu, tak svůdnický šarm.

Velký talent Elišky Zbrankové

Zato debutující Elišku Zbrankovou nezbývá než obdivovat. Mistrně přiblížila zraněné nitro děvčátka, zraněného bezcitností nejbližších; stačí si vybavit plaché, prosebné i vděčné pohledy, širokou škálu verbální i nonverbální komunikace – od zarputilého mlčení až k sametově hebké mluvě, dokonce k náznakům žárlení. Stali jsme se svědky zrodu velkého talentu.