Giamatti sice dostal plným právem od poroty karlovarského festivalu, kde letos v létě film soutěžil, cenu za nejlepší mužský herecký výkon, ale jeho podíl na výsledku je jen jedním z řady zdařilých prvků, jež složily tento sympaticky inteligentní a vtipný film.

Scénář, jehož originální název Could Souls znamená v překladu Chladné duše, napsala debutující režisérka Sophie Barthesová. Odkazuje v něm ke Gogolovým Mrtvým duším, ale celým textem i vyzněním filmu tíhne spíš ke scénářům Charlieho Kaufmana (V kůži Johna Malkoviche, Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli) a humorem k Woodymu Allenovi, který byl svým způsobem u zrodu tohoto filmu. Jak totiž Barthesová ve Varech řekla, inspirací pro tento její debut byl sen, v němž se ocitla spolu s Allenem v jakési laboratoři, kde jim ukazovali jejich duše.

Melancholická sci-fi komedie

Hned po probuzení prý chtěla film s Allenem v hlavní roli natočit, ale obavy z toho, že by ji jako debutantku odmítl, ji přivedly k méně slavnému, ale výbornému Paulu Giamattimu (Bokovka), který roli rád přijal. Není divu, film mu poskytuje příležitost rozehrát řadu poloh hereckého umění a Giamatti je využil výborně.

Ve filmu, který je žánrově přijatelně melancholickou sci-fikomedií, má potíže se svou duší jakožto proslulý newyorský divadelní herec. Začátek příběhu ho zastihuje ve chvíli vážné existenciální krize, do níž se dostal při přípravách na roli v Čechovově Strýčku Váňovi.

Zareaguje proto na inzerát tajemné firmy, která slibuje vyjmout člověku jeho těžce zkoušenou duši z tělesné schránky a na čas, než si od ní odpočine, mu ji bezpečně zamrazit a potom zase vrátit. Lákavá nabídka! Najdou se sice lidé, kteří si na tu dobu chtějí pronajmout duši George Clooneyho či Brada Pitta, ale to Paula ani nenapadne.

Přesto zjišťuje, že nabytá lehkost může být snadno nesnesitelnou a že nebude tak snadné se k vlastní duši (oklikou přes pronajatou duši ruského básníka) zase vrátit. Porozumí sice dokonale Čechovovi, ale dostane se do jiných potíží…

Někdo zaprodá duši ďáblu, jiný si ji nechá zmrazit

Film o nesnadné cestě k sobě samému využívá vtipně žánr scifi, který kombinuje s komedií z rodu těch, při kterých člověk cítí spíš úsměv uvnitř vlastní duše, než aby se smál nahlas.

Vyjmutí a zamrazení duše je vlastně jednou z možných forem úniku od toho, co člověka trápí a neví si s tím rady (samozřejmě to může být celý život).

Někdo bere drogy, někdo pije, někdo zaprodá duši ďáblu – a jiný si ji nechá na čas zmrazit. Právě této formě přitom výborně vyhovuje poloha, kterou Paulovi vtiskl Giamatti – zdánlivě nezajímavý, nudný patron, který sám se sebou prožívá neobyčejné věci a stavy. A je radost vedle něj vidět Emily Watsonovou v roli Claire.

Původnímu názvu odpovídá i zimní New York a zasněžený Petrohrad, kde se film odehrává a získává atmosféru oné zvláštní melancholie. Faktem je, že se na celkovém výsledku snímku ještě trochu projevuje nezkušenost Sophie Barthesové, takže chvílemi film ztrácí rytmus a trochu příliš se vleče v opakování již známých věcí, ale přesto je Duše Paula Gaimattiho jedním z těch filmů, u nichž by si člověk přál, aby našly i jiné než festivalové publikum. Nestává se to festivalovým snímkům často, ale třeba se to tentokrát podaří.