Depeche Mode na letošním turné propagují své poslední album Sounds Of The Universe, které kombinuje retro styl analogových syntezátorů s promyšlenými současnými aranžérskými postupy a studiovými kouzly. Na pódiu se ale Depeche Mode už od začátku devadesátých let rádi prezentují spíš jako rocková kapela, která, když chce, to umí pořádně nakopnout.

V Praze se ve čtvrtek ale s nakopáváním šetřilo. Přestože se oddaní fanoušci dočkali všech klasických depešáckých standardů včetně frontmanových charakteristických tanečků, únava jako by nedovolila hlavním aktérům jít do věci stoprocentně naplno.

Koncert působil dojmem, že si kapela chce užít skvělou atmosféru, nasosat energii z bouřlivých ovací, ke kterým nejednou sama publikum hecovala. Interpretačně ale převládal rutinérský přístup. Jediným živelnějším prvkem na pódiu byl unavený zpěvák Dave Gahan, před nímž je ale třeba už z podstaty smeknout, neboť se stále zotavuje z nedávného onkologického zákroku.

Zpěvák Depeche Mode Dave Gahan v úvodu vystoupení v pražském Edenu

Zpěvák Depeche Mode Dave Gahan v úvodu vystoupení v pražském Edenu

FOTO: Eva Kořínková, ČTK

Zazněla klasika i vykopávky

Depeche Mode byli, jsou a zřejmě i v důchodovém věku zůstanou silní svým repertoárem, kterým si návštěvníky koncertu už od začátku omotali kolem prstu. Publikum ocenilo, že se kapela vracela ke starým kouskům, téměř raritní Fly On The Windscreen z roku 1986 a ještě o dva roky starší Master And Servant patřily k vrcholům koncertu.

Z aktuálního alba zaznělo zhruba šest písní včetně singlové vypalovačky Wrong, které ale v živém podání překvapivě chyběla dynamika a razance studiové verze.

Jinak ale kapela dramaturgicky sází na jistotu. Z alb ze své zlaté éry předvedla po dvou až třech kouscích, většinou singly.

Samozřejmostí byly profláknuté hity Enjoy The Silence a Personal Jesus z alba Violator (1990). Po dlouhé době došlo i na Strangelove ze snad nejtemnější desky Music For The Masses (1987), ze které zazněla i hymna Never Let Me Down Again, již fanoušci doprovodili mácháním rukama ze strany na stranu, což je tradiční depešácký rituál. Nezapomnělo se ani na bigbítové období alba Songs Of Faith And Devotion (1993): "Aj fýýýýýýýýl jů“ hulákal do šestiosminového tlukotu bicích celý stadión.

Nevadilo by ani, že kapela pominula album Exciter z roku 2001, předposlední studiový počin, výtečnou desku Playing The Angel (2005), ale odbyla pouze slaďárnou Precious, což je škoda.

Autor většiny písní Depeche Mode, zpěvák, klávesista a kytarista Martin Gore.

Autor většiny písní Depeche Mode, zpěvák, klávesista a kytarista Martin Gore.

FOTO: Karoly Arvai, Reuters

Zakletý Eden

K rozpačitému vyznění přinejmenším první půle koncertu přispělo místo konání. Stadión v Edenu má ve 22:00 večerku, proto začali DM hrát už krátce před osmou. A hraní za denního světla temné elektronice prostě nesluší, a to ani v té nejpopovější podobě, jakou mohou DM nabídnout. Pořádně se setmělo až na druhý přídavek.

Samostatnou kapitolou bylo nazvučení. S tím má Eden problém dlouhodobě. Na rozlehlém otevřeném prostranství jakoby nezvučil zvukař, nýbrž vítr, který převaluje některé frekvence sem a tam, případně je odnáší ze stadiónu kamsi nad Prahu. Přitom spočívá-li polovina úspěchu Depeche Mode ve skladatelství Martina Gorea, druhá půlka nepochybně tkví ve vycizelovaném zvuku kapely.

Za co ale vítr opravdu nemohl, byly nečitelné, přebuzené basy a naprosto tragický zvuk živých bicích s utopeným virblem, zato vyčnívajícím kopákem, který zněl jako bušení do staré almary.

Drtivá většina fanoušků si ale žádné nedostatky ani na vteřinu nepřipustila a jela od začátku do konce na extatické vlně a své depešácké štěstí si odnesla domů.

My, kteří jsme předchozího večera absolvovali nekompromisní palbu od Nine Inch Nails [celá zpráva], jsme tentokrát odcházeli z Edenu bez euforie. Ale určitě s nadějí, že lednový návrat Depeche Mode do O2 Arény se vydaří a bude to zase jako zamlada.