Článek
Davis Guggenheim, který získal Oscara za Nepříjemnou pravdu, zkoumá práci a inspiraci tří hudebních velikánů a vše vrcholí setkáním protagonistů ve studiu Warner Bros., kde vášnivě diskutují o hraní a pak jamují a hrají slavné fláky kolegů (např. Jack White a The Edge zkouší slide sóla v rámci zeppelinovské In My Time of Dying).
"Můžete najít jiné kytaristy, kteří jsou virtuózní a můžete najít jiné kytaristy, kteří jsou legendami, ale nenajdete takovou trojici, v níž jsou všichni hledači," myslí si režisér Guggenheim, "každý z nich ještě stále hledá, snaží se zjistit, co to znamená dělat hudbu."
Film pátrá po kořenech inspirace tří kytarových legend a zachycuje je doma v kuchyni i v přetechnizovaném studiu. Jack White se svěřuje, že má nejraději omlácené a levné kytary. "Chci, aby to nebylo lehké," vysvětluje ve filmu Jimmymu a Edgovi, "technologie je velký ničitel emocí a pravdy."
Musí to být nahlas
"Všichni jsme samouci," řekl při uvedení filmu časopisu RollinStone Jimmy Page, "není to jako v orchestru, kde jsou všichni vyškoleni stejným způsobem, tady jde opravdu o osobnost."
White pak odpověděl časopisu na otázku, proč musí hrát tak nahlas. "Potřebuju to cítit. Někdy přijde zvukař a ukazuje mi, že hrajeme na 127 decibel. To není dobré (smích). Ale když to tam není, mám z toho tupý, neinspirující pocit," vysvětlil kytarista.
"Zvlášť s těmi elektronkovými zesilovači, které milujeme, přijdete do bodu, kdy to začne pořádně fungovat a fakt to žhne a dokonce to může vybuchnout. A tehdy to začíná být dobré," dodal Page.