Nedávno jste převzal cenu Ladislava Fukse za celoživotní dílo. Jak vzpomínáte na jeho prózy?

V prvním čísle Hosta do domu z roku 1967 vyšla skica k románu Variace pro temnou strunu, která byla údajně první Fuksovou prózou. Byl jsem tenkrát členem redakce s povinností číst dvakrát korektury všech textů. Přesto si po dvaačtyřiceti letech nepamatuji postavy a děj této skici ani románu Pan Theodor Mundstock, ale jenom pocity, které ve mně četba vyvolala. Nedefinovatelnou existenciální úzkost, jaká mne skličuje při četbě Franze Kafky.

S jakými pocity se ohlížíte na romány inspirované vaší osobní, řekl bych až křížovou cestou, jako třeba Pršelo jim štěstí nebo Veliká stavba?

S odstupem let mi už dělá občas potíže vzpomenout si na názvy vlastních knížek a musím někdy dost namáhat paměť, abych si uvědomil, co jsem kde napsal. Ale vím určitě, že trvalým motivem mého psaní byl odpor k nehorázné lži, kterou o své morálce a podstatě vlády hlásaly stranické „elity“.

Titul Pršelo jim štěstí je samozřejmě míněn ironicky, mladí hrdinové se zoufale snaží pravdu svých životů ubránit před podvodným optimismem režimu. A Veliká stavba je pamflet na oslavné tirády o stavbách socialismu, které de facto ekonomiku ruinovaly.

Jenže: spisovatel, který polemizuje s režimem tím, že odhaluje jeho zločinné praktiky, přestává být pro čtenáře zajímavý ve chvíli, kdy skutečně došlo ke změně poměrů a stalinský socialismus zkrachoval.

V minulém století patřili spisovatelé k těm, kdo nemlčeli, i když byli umlčováni. Jejich kritická společenská reflexe je dnes nepochybně menší než před desetiletími. Proč?

Většina autorů přijala s ulehčením, když se po sametové revoluci cítili být osvobozeni od povinnosti angažovat se ve společenských konfliktech. Umělec, který pak žije ve svém vlastním světě a se svými individuálními úrazy, nemůže se ovšem divit, že ztratil společenskou váhu.

Lidé, kteří prožili pád stalinského komunismu a jsou svědky neschopnosti vlády volného trhu včas omezit moc institucí, jež vede k masové nezaměstnanosti a směřuje k rozvratu ekonomiky, cítí, že to, co prožívají, není pouhá krize, ale další z debaklů údajně „nejlepšího ze špatných režimů“, který dokázal vehnat svět do dvou světových válek a vytvořit dramatické sociál ní rozdíly.

Ohromné sumy z kapes daňových poplatníků, které mají zachránit svět před důsledky nezodpovědné, bezohledné chamtivosti bank, tolerované vládnoucí garniturou, jsou pouhé záplaty, které mohou způsobit jenom odklad nutného zásadního řešení. Jednadvacáté století musí přinést nové koncepce organizace lidského společenství. Co lidem nebude s to nabídnout politika, budou opět hledat ve filozofii a literatuře.

Milan Kundera v laudáciu připomněl váš román O bláznech jen dobré. Uvedl, že základem románu je pro vás nikoli konstrukce, ale pomalu tvořená věta. Souhlasíte?

Kunderova charakteristika je naprosto přesná. Nevábí mne konstrukce příběhu, mé krajiny nejsou extrémní adrenalinové výšiny. Má krajina je tradicemi zabydlená Morava, mým hrdinou není dobrodruh, který přitahuje dramatické události, ale člověk všedního dne, který nevyhledává konflikty, a přece ho ani nevýbojnost a slušnost neuchrání před kritickými střety a situacemi, jež po něm hrdinské reakce vyžadují.

Uvědomuji si, že hrdina, který nechce být hrdinou a nevyhledává dramatické zápletky, není pro většinu čtenářů dost atraktivní, ale je to právě takový lidský charakter, jehož osudy mne zajímají a s nimiž se ztotožňuji. Věřím, že nejsem sám.