Hlavní obsah

Ruský básník Jevtušenko: Duchovní mcdonaldizace kultury už proběhla

Právo, František Cinger

Ruský básník Jevgenij Jevtušenko, který od 50. let minulého století kritizoval jako představitel tzv. "nové poezie" poměry v tehdejším Sovětském svazu a postavil se například i proti srpnové invazi v roce 1968, přednesl své verše i v české metropoli. Při své návštěvě Prahy si pak našel i čas na krátký rozhovor s redaktorem Práva.

Foto: Patr Hloušek, Právo

Jevgenij Jevtušenko v Praze recitoval své nejnovější verše.

Článek

Odkud jste přijel?

Z USA, kde už patnáct let přednáším na univerzitě v Tulse v Oklahomě ruskou literaturu a film. Mladí američtí studenti se velice zajímají i o poezii. A musím vám říci, že v každém kurzu uvádím váš film Kolja. Je to neobyčejně silný příběh. Moc se mi líbí. Každý ze studentů prožívá osud malého chlapce a ptá se, jak to s ním dopadne. Obdivuji nesmírně kvalitní scénář i to, že jeho autor, Zdeněk Svěrák, skvěle hraje postavu Františka Louky. Chtěl jsem se s ním setkat a jsem rád, že se mi to podařilo. Můj otec zemřel v roce 1966 a já jsem tak ztratil člověka, který mohl být mým celoživotním kamarádem. A on mi ho připomíná. Ve filmu je víc důležitých momentů.

Které máte na mysli?

Jako svého druhu disidenta ho vyslýchají policisté, chovají se k němu nesmírně hrubě. A na konci filmu, kdy jsou využity dokumentární záběry z demonstrací na Václavském náměstí, tito lidé také zvoní klíči. První demokraté! Připomíná mi to můj osud, kdy mě jim podobní „verbovali“.

Jak to bylo?

Zavolal si mě jeden člověk, který později udělal velkou kariéru, a zeptal se mě: „Chcete být s námi, nebo s nimi? Chcete podporovat kapitalismus, nebo socialismus?“ Samozřejmě že socialismus, odpověděl jsem, ale to, co děláte s lidmi, je prostě hrůza. Co jste prováděli s mojí ženou Bellou Achmadulinovou, například. Odmítl jsem. On postupoval ve své organizaci, až se stal šéfem první kapitalistické firmy u nás. A já nadále zůstal idealistou a socialistou. Nechci sloužit takovým lidem. Chci dál mít ideály.

Před dvanácti roky jste mi v rozhovoru řekl, že se bojíte duchovní mcdonaldizace kultury. Objevila se nějaká nadějná myšlenka?

Jaká obava? Čeho se dnes bát? Duchovní mcdonaldizace přece už proběhla. S tím nic nenaděláme, to se už stalo. Na celém světě, i zde. Když jsem v moskevském metru viděl reklamu na knihy Danielly Steelové, bylo mi to jasné. Víte, lidé jsou unaveni. Na cestě z práce jim padají víčka a říkají si: „Číst současné seriózní knihy, to je také práce a tu už máme za sebou.“ Chtějí si odpočinout. Já ale nejsem proti dobré oddechové literatuře. Za ni považuju třeba Dumasovy romány, abychom si rozuměli. Chápu, proč se tak děje, ale člověk by měl poznat hodnotnou literaturu.

Jakou máte zkušenost z USA?

Moji studenti, kteří prošli střední školou, znají Hemingwaye. Ale jen jednu knihu: Stařec a moře. Měli ji jako povinnou četbu. Mnozí z nich nečtou nic jiného, než co je jim doporučeno. Mám za to, že člověk by měl dobrou literaturu hledat. Představte si ale, že v tak velké zemi není televizní program, který by informoval o tom, jaké knihy vycházejí. Naše hospodyně přišla jednou nenamalovaná a omlouvala se: „Kamarádka mi doporučila knihu, kterou si má přečíst každá americká hospodyně – Annu Kareninovou.“ A proplakala celou noc. Dozvěděla se to z pořadu pro domácnosti. Knihy se prodalo na tři milióny kusů. Taková je dnes síla televizního doporučení. Zaplaťpánbu, že si ji vůbec přečetla.

Jevgenij Jevtušenko

Podle encyklopedií se narodil 18. 7. 1933. V Praze prozradil, že je o rok starší, datum narození si změnil, aby mohl odjet z rodné obce Zima na Sibiři na studia do Moskvy. S Robertem Rožděstvenským a Andrejem Vozněsenským představoval v 50. letech minulého století „novou poezii“ kritizující stávající poměry. Jeho verše a písňové texty zlidověly. Protestoval proti srpnové invazi 1968 nebo násilnému vystěhování Alexandra Solženicyna.

Reklama

Výběr článků

Načítám