Hlavní obsah

Izraelský válečný tanec s Bašírem

– KARLOVY VARY
Právo, Michal Procházka

Po snímku Persepolis Marjane Satrapi vznikl další „autobiografický“ animovaný film, který přibližuje historii Blízkého východu. Izraelský Valčík s Bašírem doputoval po svém uvedení v Cannes i do Karlových Varů a přibližuje masakry v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, jenž dopustila izraelská armáda během okupace západního Bejrútu v roce 1982.

Článek

„Válka je surreální a lidská paměť je tak ošidná,“ vzkazuje nám režisér Ari Folman, který sám absolvoval v 80. letech vojenskou službu. Ve Valčíku s Bašírem se tenhle autor (mimochodem hraného snímku Svatá Klára oceněného Zvláštní cenou poroty v karlovarské soutěži roku 1996) pokoušel zobrazit vzpomínky na jednu z nejtemnějších kapitol izraelské historie – libanonskou okupaci. A to tak, že velmi upřímně.

Cesta válečné paměti

Ve filmu ale nejde pouze o odhalování krutostí války či obrovského masakru v Sabře a Šatíle, který spáchaly křesťanské falanghistické skupiny na palestinských uprchlících pod dozorem (a zřejmě i s požehnáním) izraelských armádních sil. A to jen několik hodin po známém atentátu na tehdejšího politického představitele Bašíra. Tématem se stává samotná schopnost paměti tehdejších účastníků, izraelských vojáků, kteří téměř neskutečné, halucinační obrazy děsu a hrůzy, paradoxně tolik připomínající scény nacistického vyvražďování Židů, vytěsnili.

Izraelský film Valčík s Bašírem nabízí i několik halucinačních vojenských sekvencí.

Charakteristickým pro pochopení práce naší milosrdné imaginace a paměti je ve filmu odbočující zmínka o příběhu izraelského vojáka, který se obrnil vlastní kamerou. Nesnesitelné válečné výjevy, jichž byl svědkem, si nijak nepřipouštěl. Neměly na něj kupodivu žádný vliv, neboť je snímal svým objektivem. Neprožíval je, naopak v nich hledal nejlepší kompozice, přemýšlel nad záběrem a světlem. Udělal si z války obskurní divadlo, jenž zvráceně snímal. Ale jakmile ztratil jednoho dne svou kameru, zbláznil se. Zahlédl stádo zmasakrovaných arabských vraníků a bez kamery tomu podlehl. Nezvládl to...

Autobiografický film

Příběh líčí cestu autobiografického hrdiny Ariho, stíhaného stále stejnou noční můrou, který se vydává za dávnými známými z války, aby mu pomohli si vybavit, co se tehdy vlastně stalo – jakých zločinů se stal součástí. Z jejich vyprávění se sestavuje obraz hrůzyplného a nervního pekla, v němž lidé střílí bezhlavě okolo, děti nosí bazuky, vojáci nakládají mrtvé a kolem se vznáší zásvětní fantómy smrti.

Co vytváří velmi působivý efekt, autor zvolil formu přízračného animovaného filmu, který spojuje dvourozměrné komické postavy s 3D prostorem. Folman se tak ptá, jestli lze znovu zahlédnout stejné obrazy, které viděl tenkrát. Jak se k nim vůbec dostat skrz vrstvy vlastní paměti. A nakonec padne i otázka nejtěžší – kde hledat kořeny současné izraelské represe proti Palestincům. V tomto mimořádně působivém filmu padne i to připodobnění nejtěžší: jestli nejsou v důsledku Palestinci poslední obětí holocaustu? Jak jinak konfrontovat izraelskou společnost (mimo jiné i)přeživších obětí války s její dnešní "palestinskou" politikou...

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám