Tanya Tagaq, která spolupracovala s Björk i kvartetem Kronos, nabídla mimořádně syrový hrdelní zpěv, proti němuž jsou alikvótní hrdelní zpěvy z Tuvy doslova decentní.

Hrdelní skřeky a mručení by jí mohla klidně závidět většina growlerů z těch nejdůraznějších grindcorových kapel. Syrové zvuky, která Tanay Tagaq vyluzovala, byly chvílemi doslova zvířecí a člověk si jen mohl domýšlet, co přesně zachycují, zda lov mrože, boj s ledním medvědem nebo divokou nespoutanou ženskost, kterou Inuitka z Kanady oplývala.

Jejímu projevu rozhodně nechyběla opravdovost a síla. Tagaq nic nepředstírala a nehrála, do projevu dávala svoje nejhlubší emoce, málem si roztrhala šaty na hrudi a svůj projev doprovázela i výskoky. Nekončila však jen u hrdelních zvuků, které především budily pozornost, ale přecházela do neuvěřitelných výšek, v nichž se ukazovala, jaký neuvěřitelný rozsah má a že vedle drsných zvuků zvládne i éterické vokály.

Její vystoupení ukázalo, že se na alternativní scéně, kam by se asi Tagaq mela řadit spíše, objevil další originální hlas. Její vystoupení zastínilo i projev Mikea Pattona s italským jazzcorovým triem Zu. Tagaq působila ještě originálněji a opravdověji.

Doprovodní muzikanti však přece jen trochu v originalitě zaostávali, cellistka sice byla dobrá, ale občas se zbytečně držela tradiční hry. Taktéž muž za laptopem si mohl odpustit banální houseový rytmus a úryvky piána. I doprovod by měl být stejně opravdový jako projev zpěvačky a vyvarovat se klišé.

Hudba jako v kambodžském baru

Zajímavá byla i losangeleská formace Dengue Fever s Kambodžankou u mikrofonu. Nabízela velmi stylový surf rock v duchu let šedesátých, ovšem s kambodžským zpěvem. Vlastně šlo o revival asijského popu hraný v zemi, jejíž hudba právě asijský pop od poloviny XX. století velmi ovlivnila. Takto nějak mohla znít za vietnamské vály hudba v kambodžském baru, kam chodili američtí vojáci.

Oumou Sangare nabídla typickou současnou malijskou hubu, v níž se mísí tradice afrických bubnů a hudebních luků i primitivních houslí s elektrickými kytarami. Od dalších podobných souborů se skupina Oumou Sangare lišila tím, že tradičních prvků bylo přece jen více a neafrické vlivy nebyly tak výrazné. Její vystoupení však trpělo přílišnou délkou a monotónností.

Íránský hráč na orientální dudy a píšťaly Said Shanbezadeh sklouzával až moc do show, ocenit si ale zaslouží jeho odvaha. Pozval si na pódium izraelské perkusionisty ze skupiny Toy Vino, která se představí ještě v pondělí ve Španělské synagoze.