Z obrazovky skoro nezmizíte. Slyšíte jen na Ivanu, nebo už i na Lucku?

Spousta lidí mi v práci Lucko samozřejmě řekne. Ale já se hrozně zlobím a začnu jim pak na oplátku říkat taky jinými jmény.

Jsou to asi kvanta textu, co se musíte naučit!

Jak kdy. Když jsme byli v centru dění s Hruškou, točili jsme třeba jedenáct obrazů za den. Tak to tedy bylo hodně. Vyžadovalo to pekelné soustředění. Když člověk zatne zuby, dá se to. Jde o to se hodně soustředit v tom správném okamžiku.

Rituál na učení textů nemáte?

Ani ne. Když jsem ještě tolik nehrála, tak jsem si, když jsem uspala Sofinku, vlezla do vany se skleničkou vína. To mi dělalo dobře a tak jsem se učila. Teď už na to není čas. Když třeba hraju Polly v muzikálu Jack Rozparovač, tak se občas stane, že se text do televize učím v pauzách v divadelní šatně.

Díky roli v Ordinaci vás někteří označují za herečku jedné role.

Ať si každý myslí, co chce! Je pravda, že mě diváci v televizi vidí pouze jako barmanku Lucii. Momentálně ale hraju ještě ve třech divadlech: v Kalichu a v Řeznické a v Palace.

Práci barmanky jste si vyzkoušela na vlastní kůži, kterými dalšími profesemi jste ještě prošla?

Už jako studentka jsem pracovala u koní, pak jsem chvíli stála za tím za barem, malovala jsem taky interiéry, protože z divadelního platu v Liberci si nešlo koupit ani svetr. A naposled jsem dělala redaktorku kosmetiky, ale to už taky nedělám. Nestíhala jsem to.

Co vás nejvíc motivuje?

Seberealizace a samozřejmě taky peníze - to abych si vždycky vydělala na nájem. Teď mě nejvíc motivuje dcera.

Ivana Jirešová

Hraju ještě ve třech divadlech: v Kalichu a v Řeznické a v Palace. foto: Právo/Lukáš Táborský

Vymykala jste se nějak jako dítě?

Ani ne, od druhé třídy jsem se věnovala básničkám a dramaťáku. Nedovedla jsem si představit, že budu herečkou v Praze, ale měla jsem svůj svět plný básniček, písniček a fantazie. A recitačních soutěží. Ten svět mi byl blízký, ani jsem nevěděla, co je to šoubyznys. No, myslím, že mu nerozumím ani teď.

Prošla jste obdobím rebelanství?

Jako každý puberťák! Byla jsem trošku extravagantní, chodila jsem ostříhaná dohola nebo obarvená na červeno. Ale jsem spíš introvert, takže jsem rebelovala „potichu“.

Projevovala jste se jako komediantka?

To možná ano, ale musela jsem kolem sebe mít lidi, co jsem znala. Tam jsem se dokázala odvázat a to mi zůstalo dodnes. Jinak jsem spíš plachá.

Jaké plakáty visely v pokojíku pubertální Ivany?

Když jsem byla v pubertě, už jsem plakáty neměla. Ty visely na zdi, když jsem bydlela na základce v jednom pokoji se ségrou. Obrovské plakáty Madonny či Cindy Lauper.

Pak jsem našim vzala na chvíli ložnici a udělala jsem si v ní na chvíli svůj malý svět. Tam zas byl Marek Vašut, ale třeba taky Jan Zrzavý, protože jsem měla pár kamarádů restaurátorů a malířů. A ten svět mě doteď baví.

Seriálová hospoda U Vidlí je hojně navštěvovaná. Máte i vy oblíbenou hospodu?

Já do hospod moc nechodím, maximálně tady na Smíchově do jedné, kde mi chutná jejich pivo a salát s kozím sýrem. V Písku, za studií, jsme se scházeli spíš u někoho v ateliéru. Nejsem hospodský typ a nic mi to neříká. V Písku se jednou za rok, na Vánoce, sejdeme s kamarády v proslulé hospodě U Reinerů.

Považujete Písek pořád za svůj domov?

Právě že ještě ano. Tam si nejvíc odpočinu, tam je to pro mě doma. Na Smíchově, kde bydlím, jsem si moc nezvykla.

Proč jste si nezvykla?

V Praze jsem už dlouho, vystřídala jsem asi dvacet podnájmů. Teď bydlím tři roky u svého přítele (hudebník Viktor Dyk) na Smíchově a že by to bylo moje zamilované místo, to tedy ne. V noci, cestou z divadla jsem často svědkem hrozných věcí. V tramvaji jezdím se špinavými tuláky, co chrchlají na celý vůz.

O dceru Sofii Frídu vede nekonečný boj s jejím biologickým otcem, novinářem Ondřejem Höpnerem. O dceru Sofii Frídu vede nekonečný boj s jejím biologickým otcem, novinářem Ondřejem Höpnerem. foto: Právo/Lukáš Táborský
Pak vyjdu ven a tam se potácejí třeba zfetovaní lidé s polomrtvým dítětem. A všude je tolik agresivity! Jsem z malého města, a tak tohle možná víc vnímám. Jistě, v Praze je všechno po ruce, ale místo, kde by si člověk odpočinul a našel inspiraci, tu moc není. Těším se, až najdu domov, kde budou stromy a klid.

Máte se svou sestrou taky tak úzký vztah, jako k seriálové Gitě?

Teď už asi jo. Když jsme byly děti, bylo to horší. Jsme od sebe pět let a já byla ta mladší, co ji sestra všude s sebou musela vláčet. Takže mě samozřejmě nejraději někam odkládala. Ale na první diskotéku mě vzala právě ségra.

Po kom z rodičů jste zdědila zájem o svět umění?

Můj táta je bohém, veselý člověk. Umí hrát na kytaru a rád baví lidi. Nemá na to školy, ale umí krásně zpívat. Má zkrátka rád život. A maminka je zase dost ctižádostivý, praktický člověk. Já jsem jejich mix.

Jirešová Ivana Já do hospod moc nechodím, maximálně tady na Smíchově do jedné, kde mi chutná jejich pivo a salát s kozím sýrem.foto: Právo/Lukáš Táborský

Máte nějakou vlastnost, kterou nechcete přenést na dceru?

Asi zarputilost.

Sofie, jméno vaší dcery, znamená moudrost. Kde ji nacházíte?

V knížkách. Mám jich několik osvědčených. A pomáhá mi příroda a taky ta jóga.

Jste ráda sama?

Moc, ale teď nemám šanci. Potřebuju samotu, dobíjím se jí. Kdybych byla na místě žen, co mají hodně dětí a kolem sebe neustálý šrumec, asi bych to dlouho nevydržela. Neuměla bych ten výdej energie načerpat zpátky.

Minulý rok vám asi dal zabrat. Dočítala jste se o sobě asi dost často různé věci.

Máte pravdu, zabrat mi dal. Ale bulvární články o sobě jsem nečetla.

A co váš vztah s Jiřím Langmajerem? Psalo se o vás leccos...

Prosím? Jsme kolegové a v seriálu jsme manželé Hruškovi.

Myslíte, že dnes má ještě šanci tradiční rodina?

Myslím, že určitě, i když sexuologové říkají, že jeden partner na celý život je nesmysl. Ale myslím, že se mohou najít lidi, kteří si natolik jeden druhého váží a inspirují se, že se milují celý život. Mám okolo sebe hned několik takových párů. Takže tomu věřím a myslím si, že to jde.

Jirešová IvanaPokud žena není spokojená, nejsou spokojené ani děti.foto: Právo/Lukáš Táborský

Ale asi to není snadné…

Je to dnes mnohem těžší než dřív. Většina lidí skoro v nic nevěří. Dost často k tomu přistupují tak, že když nám to nejde, vyměním tě. Aniž by se pokusili o kompromis. Na druhou stranu je to lepší, protože dřív spousta žen zůstávala ve vztahu, protože měly strach odejít. Nebo kvůli dětem. A trápily se. Pokud žena není spokojená, nejsou spokojené ani děti.

Jakou vlastnost si ceníte u mužů?

Charakter.

Hledáte spíš partnera, nebo ochránce?

Hledám partnera, ale mám podvědomé tendence čekat ochranu a zabezpečení. Asi by mi to dělalo dobře. Na druhou stranu vím, že bych byla lenivější. S Viktorem jsme partneři. Vycházíme si vstříc a jdeme vedle sebe.

V čem chcete dceru vychovat jinak, než vychovali vás?

Mě vychovali dobře, jsem spokojená. Volnost mi nechyběla, od šestnácti jsem bydlela sama. Měla jsem to sice těžší než moji spolužáci z Prahy, ale tahle zkušenost mě posílila.

Je Sofie po vás?

Je extrovertní, dominantní a zábavná, chytrá. Hodně se od ní učím a ona ode mě. Věřím, že si děti rodiče vybírají. Můj problém je, že nemám hranice a pak čekám, kam až ten člověk půjde. Všichni ale potřebují vymezit hranice.