Článek
V bookletu nového alba jsou fotografie z nějakého domu. O jakou stavbu jde?
Je to jeden žižkovský dům, v jehož podkroví jsme album nahrávali a kde vzniklo nejvíce materiálu. V bookletu je pod textem k písni Jak živou vodou fotka okapu, kde je vidět, že jsme se ještě nezbavili kuřácké vášně. Ivana Prokopa, který fotky a obal dělal, jsme požádali, aby to bylo hodně městské a současně civilní. Řekl, že je to přesně to, co se k poetice našich písniček hodí.
Amorek na titulní straně alba je také z toho domu?
Ten ne. Ivan si vzpomněl, že má v archívu nějakého amorka, kterého vyfotil, když se nudil na nějaké svatbě. Pak zjistil, že ten amorek má v klíně olivu. My v té době už měli připravený název Láska jako oliva. Byla to neuvěřitelná náhoda.
Městská tematika k vašim písničkám patří.
Odjakživa hrozně miluju periferie. Tam to žije. Fascinuje mě takový ten předěl mezi městem a venkovem. Nehodí se do toho moc pražská Hanspaulka, kde jsem vyrostl, ale my jí říkali „luxusní periferie malého velkoměsta“. Mám strašně rád například Karlín. Dnes už ho nelze periferií nazvat, ale dřív mi vyhovoval. Už v sedmnácti letech jsem napsal první písničku, ve které se objevil.
Proč právě Karlín?
Zkoušel jsem tam tenkrát s kapelou. Pořád mám před očima nedělní ráno, kdy všichni ještě spali a já se tam trmácel tramvají. Navíc jsme tenkrát hráli blues, takže to přirozeně sepnulo. Karlín je téma, kterému se snažím zůstat věrný. I když starý pan Korman z kapely Kormanů, kteří doprovázeli Vlastu Třešňáka, na mě jednou křičel, ať jim nesahám na Karlín, protože oni jsou přece ti praví Karlíňáci, když tam žijí. Ale vysvětlili jsme si to.
Žil jste tam někdy?
Nežil, ale kdysi jsem tam prodával knihy. Byl to ještě „ten pravý“ Karlín. Když mi někdo kradl knížky, křičel jsem za ním, že mu je tedy půjčuju, ale ať je přijde vrátit.
Objevujete i další zapadlé čtvrti?
Praha se dá objevovat pořád. Mám dokonce dojem, že jsem ještě takových sedmdesát procent neobjevil. Před lety se mi například zalíbily staré Hlubočepy.
Vaše nová deska je velmi poklidná, až intimní. S čím to souvisí?
Chtěl jsem splatit starý dluh. Tohle je má asi čtrnáctá deska. Dlouho za mnou chodili lidi a ptali se, proč nenatočím desku s hudbou, která je mi vlastní. Měli tím na mysli hraní s akustickou kytarou v hospodě. Ke splacení dluhu přispěla i skutečnost, že jsme před čtyřmi lety začali hrát s Norbim Kovácsem a Olinem Nejezchlebou v akustickém triu. Někdo to nazývá folkem, pro mě je to takové unplugged, bez proudu. Na desce jsou ale nové písničky, starší je jen Kuře z umělý líhně.
Mám dojem, že už tvoříte spíš poezii, ne jen písňové texty. Je to záměr?
Odjakživa jsem se snažil psát takzvaně poetickou zkratku. Líbí se mi, když někdo píše, rozjede se do mírně nesrozumitelných obratů, ale nakonec to nějakým normálním výrazem vrátí na zem. O to jsem se vždycky snažil a jsem rád, že se mi to začíná dařit víc. Rozhodně tu ovšem není upozaděná muzika. Kluci slušně hrajou, ale neválcujou mě.
Na albu je písnička Jupijajé, v níž se snad vůbec poprvé zabýváte smrtí. Proč jste měl najednou tu potřebu?
Vždycky jsem se tomu tématu vyhýbal. Připadalo mi nečestné a nesportovní zpívat někomu o smrti. V poslední době ale odešla spousta kamarádů, spolužák ze základní školy, se kterým jsme trávili spoustu času, z muzikantů třeba kytarista Franta Kotva. Nějak se mě to dotklo, tak jsem tu písničku napsal. A samozřejmě to souvisí také s věkem.