Je to pochopitelné, místní obyvatel se v zemi vždy orientuje lépe než sebelépe vycvičený atentátník vyslaný odněkud z Jemenu nebo Sýrie, Nigérie či Pákistánu. Nehrozí tak snadno, že by se dopustil boty a byl odhalen. Ví, co si kde opatřit, na koho se může obrátit, kdo mu pomůže. Právě proto „doma vyrostlí“ atentátníci představují největší nebezpečí, mnohem větší než odhodlaný cizinec vyslaný, aby vraždil.

Z tohoto hlediska nepředstavují migranti tak velké nebezpečí, jak se říká. Sice se mezi nimi může ukrývat někdo, kdo se spojí s nějakou místní skupinou a podpoří ji či nasměruje, ale jádro tvoří domácí atentátníci. Riziko migranti představují, ovšem trochu jiné, dlouhodobé.

Obvykle se za nejnebezpečnější považují osamělí vlci, kteří připravují akci sami, bez podpory dalších osob, a které je proto velmi těžké odhalit. Atentáty v Belgii a Francii však ukazují, že stejně nebezpeční jsou i přistěhovalci či spíše jejich potomci, kteří utvoří buňky. Kvůli tomu by měli být snáze odhalitelní, protože spolu komunikují, jenomže tito lidé žijí v ghettu, které je uzavřené.

Právě zde leží jádro problému. Imigranti se neasimilovali, nezařadili se do většinové společnosti, vytvořili si diasporu, ve které si navzájem pomáhají. To je pochopitelné, diaspory procházejí celou historií. Nikdo, natož přistěhovalci, kteří opustili svou rodnou zemi, se nechce zříci svých kořenů. A nutit je k tomu by až příliš připomínalo komunistické sociální inženýrství budování nových společností, které bylo nejen nehumánní, ale jak ukázal rozpad Sovětského svazu, stejně nefungovalo.  Každý se vždy nejprve obrací na lidi, kteří jsou mu nejbližší – na rodinu, kmen, nebo příslušníky stejného národa, vyznavače téhož náboženství.

Diaspory se však za krize snadno promění v ghetto vyřazených. Přistěhovalci se stávají první obětí ekonomických krizí. Když nemohou najít práci, jejich vztek roste a snadno podlehnou nějaké nenávistné ideologii. Ale i v době, kdy se jim daří, se na jejich děti často nepřenáší nadšení z lepšího života v nové zemi, protože potomci pořád vnímají, že jsou v nové společnosti druhořadí, mají se hůře.

Zvláště těžká je jejich situace v kritické době dospívání, kdy narůstá agrese obecně, a po ní, když se pokoušejí najít místo mezi dospělými. Pokud nemohou najít uplatnění ve většinové společnosti, obrátí se proti ní, zvláště když je nasměruje nějaká ideologie. Dnes to nemusí být jen radikální kazatel, ale i stránky na internetu. V ghettu navíc snadno najdou další lidi s podobným názorem, ve kterém se navzájem utužují.

Přesto uniknou pozornosti, protože ghetto si žije vlastním životem mimo majoritní společnost. Ze své podstaty je obrácené proti majoritě a bude vždy především chránit své obyvatele. Proto belgičtí policisté nedokázali po měsíce odhalit uprchlého atentátníka z Paříže Salaha Abdeslama, byť se po bruselské čtvrti Molenbeek pohyboval.

Aktuálně přicházející masa uprchlíků proto představuje především skrytou budoucí hrozbu. Integrace velkého množství přistěhovalců se zcela odlišným jazykem, kulturou a náboženstvím do hotové společnosti se skoro nikde plně nepodařila. Jasně je to patrné nejen v Paříži a v Bruselu, ale také v Londýně. Ghetta přistěhovalců vznikají i v Německu, názorně to lze vidět v tureckých čtvrtích v Berlíně i v dalších velkých městech. A ukazuje se, že žádné integrační programy tomu nezabránily.

To samozřejmě neznamená, že naše společnost má být uzavřená a všechny odmítat, to by byla chyba. Nelze ale přijímat uprchlíky masově, protože s narůstajícím počtem se nejen hůře odhalují nositelé radikálních názorů, ale obtížněji probíhá integrace a hrozí větší riziko vzniku ghetta. A rozhodně to nejde dělat na základě nějakého befelu – paradoxně přicházejícího z Bruselu – který se podobně jako sovětští vůdci neptá nás, jestli uprchlíky chceme, a migrantů, jestli chtějí sem. Takto se pouze vytváří nenávistná zahořklá pátá kolona.