V první řadě je potřeba opustit zákopové linie, které se vinou především podél hranic členů bývalých evropských soupeřících bloků studené války. Sejít se uprostřed bojiště u jednoho stolu. Nalít si vydatnou číši čistého vína momentální situace. A okořenit ji patřičnou snahou o vzájemné pochopení. Dost bylo vzájemného ukazování prstem. Nazvěme věci pravým jménem. Dost vzájemného obviňování.

Největší spor se vede o solidaritu. Zde mají pravdu obě strany. Systém povinných kvót může fungovat jen stěží. Kancléřka Merkelová říká, že „uprchlíci nemají právo vybírat si místo azylu“. Možná by pochopili, že místo ve vysněné zemi jsou dejme tomu na československém hornatém pomezí. Zatím to ale vypadá, že by je spíše jednotlivé státy musely držet násilím. A proti detencím se vyjádřily již snad všechny lidskoprávní organizace vládní i nevládní.

Na druhou stranu není možné, aby kvůli zavírání hranic nesly náklady jedna, dvě nebo tři země. I ostatní se musí podílet. Ve východní Evropě však lidé uprchlíky nechtějí o to více, o co méně jich viděli. Když tedy mluvil italský premiér Renzi (a nejen on z politiků západních) o odebírání dotací, nebylo to hezké. Mluvil však také o solidaritě. Ta se dá vyjadřovat i jinými způsoby. Země, které uprchlíky nepřijmou, se mohou podílet materiálně a finančně. I tento nápad zde čas od času vykukuje kolem summitů EU. Nemusí se přece potupně brát dotace.

Součástí řešení musí být bezpochyby spolupráce s Tureckem a dalšími zeměmi, ze kterých přicházejí uprchlíci. S ním je potřeba uzavřít funkční dohody o navracení těch, kteří právo na azyl nemají. Evropští představitelé by se měli rozpomenout na doby, kdy i oni uměli jednat tak tvrdě, jako předvádí turecký prezident Erdogan. Mísit pobídky a vstřícné kroky s politickým tlakem možných zrušení obchodních či jiných výhod. První vlaštovka je na světě. Turecko by mělo přijmout první lidi, kteří nemají nárok na azyl. Je to pár stovek, ale dobrý začátek.

Co se týká ochrany hranic, zde je nutno vzít konečně na vědomí realitu. Námořní hranice se nedá bránit tak snadno jako hranice zelená. Brání se proti invazi cizího státu a jeho loďstva. Čluny s uprchlíky jsou mix. Moc malé, rychlé, chatrné. Plot se na vodě potopí, násilné vracení by znamenalo smrt dalších lidí v moři. Potvrzuje FRONTEX, OSN i další. Skutečně zastavit mohou pašeráky vydělávající na uprchlících jen země, odkud odplouvají. Uvidíme, jak zafunguje nová mise NATO, která může bárky vracet do Turecka a operovat v tureckých vodách.

Jak řekl řecký premiér Tsipras, „pokud hranice neochrání NATO, pak kdo tedy“. Je potřeba vytvořit také funkční azylovou politiku. Systém, který umožní zájemcům žádat o azyl již v zemích neunijních. Ten promění nelegální migraci v legální a bezpečnostní složky se mohou ujmout prověřování.

Na takových základech se dá stavět. Evropská unie je projekt, který stojí za velkou snahu. Státy, které spolu staletí válčily, si vybraly cestu sjednocení a vzájemné spolupráce. Na základě solidarity se snaží dosáhnout významu ve světě, který ztratily po dvou sebevražedných světových válkách. Nyní musí prokázat, že si svou cestu na výsluní zaslouží.