Veřejnost za vydatné asistence médií měla šanci zhlédnout a prodebatovat video z městského zastupitelstva. Na něj se dostavila přibližně desetina obyvatel horské vísky. Část z nich se poměrně ostře postavila proti plánu ubytovat na přibližně dva měsíce několik desítek osob, které se budou učit český jazyk, místní zákony a reálie.

Zazněly obavy a argumenty, které shrnovaly vše. Od strachu z jejich přítomnosti, zvyšování počtu až po klasické „vláda se má nejdříve starat o své občany a pak až o jiné“. Tehdy jsem si řekl, že tuto událost nebudu prozatím komentovat. Přišla mi zveličená. A jsem v zásadě optimista, věřím v člověka.

Vždyť na zastupitelstvu se sešla necelá desetina obyvatel. Křiku a skandování „my je tady nechceme“ oddávala se jen část přítomných. Rozhodovat bude mlčící většina, říkal jsem si. Až čas ukáže, nakolik dokážou místní rozlišit ty, kteří útlak působí, od těch, kteří před útlakem utíkají. A po prvních dnech se zdá, že mlčící většina má empatii i solidaritu.

Příjezd se obešel bez výstřelků, nad kterými by se musel slušný člověk začervenat. Ani policie, která byla prý připravena zasáhnout, nemusela opustit v nehostinném únorovém počasí vyhřáté kanceláře. Je dobře, že příjezd dočasných spoluobyvatel obce se obešel bez jakýchkoliv incidentů.

Přesto je ale záslužné, že město uspořádalo zastupitelstvo. I ti, kteří chovají obavy nejrůznějšího druhu, mají právo být vyslyšeni a mluvit. O tom je demokracie, že každý může říkat, jaký názor chce. Je jen jeho. Trestné je vyzývat k násilí či ho rovnou páchat.

Dokud se střet názorů odehrává kultivovaně, dalo by se říci na úrovni rozhovoru, je vše v pořádku. Na zastupitelstvech, v médiích, ve veřejném prostoru. Doufejme, že to tak zůstane a nebudou se opakovat žhářské ani jiné násilnosti. Právě svou nechtěnou pozorností ze strany médií se Smilovice stávají Petriho miskou momentální i budoucí nálady společnosti k uprchlíkům před válečnými konflikty. A odhalí zase něco o duši Čechů.