Dlouhá léta jsem pracoval v Heidelbergu a jezdím tam pravidelně. Město a jeho okolí nebylo koncem války vybombardované, a proto si ho vybrali Američané jako centrum sítě vojenských sil a ubytovali zde desetitisíce vojáků. Pamatuji se na přátelskou atmosféru v hospodách na starém městě i na samozřejmost dobrých styků s těmito Američany.

Tento obrázek je ovšem již hodně starý. Dnes po Američanech zůstaly jen budovy. V jedné kasárenské budově našlo své útočiště 3000 uprchlíků. Vysoký plot je chrání před možnými útoky radikálů, se kterými se sice počítá, ale zatím tuhle civilizovanou a na cizince (hlavně vědce, dříve vojáky) zvyklou končinu nepostihly.

Mluvil jsem o uprchlících s několika přáteli. Všichni vyprázdnili svá uložiště šatstva a poskytli uprchlíkům potřebné ošacení. V malé předměstské vesničce Gaiberg, kde bydlí velký počet vědců z heidelberské univerzity a z dalších vědeckých institucí jako Německého ústavu pro výzkum rakoviny, dvou ústavů z řetězce institutů Maxe Plancka či Evropských laboratoří pro molekulární biologii a dalších, se našlo 14 domácností, které převzaly z uprchlické vlny celé rodiny. Bylo u nich právě místo.

Ostatní docházejí do zmíněných amerických kasáren, kde se vyučuje jazyk, jednou týdně se pořádá dětský den, pracuje se na rekvalifikaci uprchlíků a spolu s humanitárními organizacemi se uprchlíkům přibližuje německý ústavní systém svobod a občanských povinností – včetně rovnoprávnosti žen. Vysvětluje se také zákonodárství odůvodňující nárok na azyl. Zatím bez potíží. A takových objektů je v okolí celá řada.

Jistě je německá motivace, tedy vlastně motivace západoněmecká dána několikerou historickou zkušeností. Po válce se většina Němců probouzela ze zhoubného oblouzení národního socialismu, přičemž pomáhala okupační mocnost – v této končině USA.

Do země přišly milióny uprchlíků, sice papírově Němců, ale hovořících nesrozumitelnými nářečími a přinášejících neznámé zvyky a recepty, a tím vším zneklidňujících domorodé obyvatelstvo. Jejich integrace trvala nejméně 10 let. Pak se ukázalo, že v intenzivně se rozvíjejícím hospodářství chybějí pracovní síly.

V sedmdesátých letech Německo vyvinulo značné náborové úsilí v celé středozemní oblasti. Mezi tzv. „gastarbeitery“ byl i podstatný počet Turků. Protože původní idea nechat je jen pracovat a pak je zase poslat domů, nebyla prosaditelná, vznikla skupina Němců neněmeckého původu. Dnes jsou lidé z této skupiny i v parlamentech a vládách a podílejí se na politickém životě.

Už dlouho je v Německu i řada mešit a těch mezi nimi, se kterými mají policie a tajné služby potíže, je menšina. Univerzity zavádějí islámskou teologii, aby duchovní život muslimů nebyl závislý na přísunu duchovních ze zemí, kde není patřičná demokratická tradice.

Samozřejmě existují také okraje společnosti, kde se pěstují nedemokratické zvyky a používá se nepřípustné násilí, ale nejsou to jen skupiny přistěhovalců, ale také například němečtí neonacisté.

Policejní složky ovšem na základě zmíněné historie už mají i dobrou personální základnu ze skupiny oněch dřívějších „migrantů“, a nemají tedy problém ani s neněmeckými jazyky těch, kteří chtějí občanské soužití rušit.

Pro ženy, jež by se dostaly do područí islámských manželů-patriarchů, kteří demokratické svobody nechápou, je vytvořena podpůrná struktura. Je ovšem třeba i podporovat ženy bité křesťany, kterých je také dost.

V Německu je také intenzivnější vnímání lidských práv z křesťanských pozic. Lidé většinou četli bibli a vědí, že v ní je jasně znát platnost lidskoprávních impulzů evangelií pro všechny, a tedy i pro muslimy. Vědí také, že islám čerpá z křesťanských tradic a že patří ke společenství monoteistických náboženství s řadou sdílených hodnot.

Člověk pak přijede zpět do Prahy a potkává rozvášněné demonstranty, kteří se někde prali s těmi druhými, ale nikdo z nich žádného uprchlíka neviděl. Je to jakási otupělá atmosféra, kde každý, včetně prezidenta republiky, může tvrdit jakoukoli pitomost – a vždy si najde své fanoušky.

Média citují několik politiků, včetně slovenského ministerského předsedy Roberta Fica, kteří velmi zkratkovitě tvrdí, že Němci teprve teď přišli na to, že neměli pravdu, a teď tedy bude po Ficově. To by ovšem museli vyhnat více než milión lidí, což se nestane.

Na postupy během posledních devíti měsíců, na postupující integraci uprchlíků, na diferenciaci podle původu – tedy z „bezpečných“ zemí a zemí jasně pro obyvatele nebezpečných se nepoukazuje. Ti, kteří nárok na azyl mají, v Německu zůstanou, ať již natrvalo, nebo dočasně.

Český obrázek obsahuje jen jakousi skupinu nebezpečných mladíků, kteří přece mají bojovat – ale s kým a za co, když je v Sýrii těch skupin mnoho? A říká to i prezident republiky, který přece sám mohl v roce 1968 bojovat proti invazi v Československu, a přece se rozhodl pro kolaboraci. Sám jsem patřil k těm, kteří utekli a také nebojovali.

Návrat do zfanatizované země je smutnou zkušeností. Chybí zde zralejší reflexe dané situace. A chybí zde také otázka, proč sem k nám nikdo nechce. To není jen jakýmsi „pozváním“ Angely Merkelové, které se neodehrálo tak, jak se po hospodách vypráví. Ona jen sdělila to, že Syřané mají – podle německé ústavy – nárok na německý azyl.

A není to ani penězi, které opravdu nedostane každý. Oněch zhruba 100 000 uprchlíků, kteří Německo loni museli opustit, prostě nemělo nárok a úřady je buď vykázaly, nebo oni sami zjistili, že nejde všechno, a odešli.

V Praze po hospodách mi tohle číslo nikdo nevěří. Je to dáno zmíněnými informačními deficity a zfanatizováním části společnosti. Tahle moje vlast má řadu skluzů, které mohou působit i v neprospěch nás všech a ke ztrátě demokratických hodnot. A – už trochu s úsměvem – si zkouším představit, zda bych, sám s uprchlickou zkušeností, šel někam, kam mne bude zvát Miloš Zeman.