Článek
Včera byla dvojpremiéra výjezdních Očí v Jablonci a v Liberci. Vzniklo to z iniciativy pana Martina Fryče z Liberce. Jaké dojmy a zážitky si lidé odnesli, je na nich. Já je pořád mám před očima. Na Twitteru se už v průběhu setkání objevily fotky a uživatelé se začali ptát, jaké to bylo. Přinejmenším jim svoje závěry dlužím.
Především je to úžasná vzpruha, když může člověk přímo mluvit s jinými lidmi, vyměňovat si názory a hledat odpovědi na otázky, které všechny zajímají. Přišel jsem mezi ně s uceleným pohledem na to, co se děje v republice a kolem ní. Ostatně čtenáři textů v této rubrice by neměli být tím, co jsem říkal o politice v Česku, ale také v Rusku, vůbec překvapeni.
Přesto mnozí, ne-li většina, byli zaražení. Pravděpodobně se často nesetkali s přístupem, kdy se dění v politice a společnosti dává do mezinárodního kontextu a vzniká představa, jak a proč to tady u nás i kolem nás vypadá, kdo je kdo, kdo působí v čím zájmu a jaké to může mít konce – bez přivírání očí a bez iluzí.
Moderátor v Liberci mi na to řekl: „Ale toto je beznaděj.“ To je pochopitelná reakce. Předtím sám charakterizoval jako převládající povahový rys většiny lidí snahu zapouzdřit se, věnovat se jen soukromým záležitostem a „mít svou pohodu s tím, že ono se to nějak vyvrbí“. To je postoj, který nelze nikomu zazlívat.
Vycházel jsem ale z toho, že popovídat si přišli lidé, kteří naopak mají zájem prolomit soukromou skořápku, dojít k pochopení dějů a zamyslet se nad tím, že byť situace nevypadá růžově, mohou i oni něco udělat, aby se sami před sebou, případně před dětmi nestyděli. Takové lidi jsem tam s velkým potěšením viděl a slyšel.
Více než tříhodinové povídání se nevtěsná do pár psaných řádků. Velmi obecně: snažil jsem se nabídnout vlastní metodu, jak rozmotat zdánlivě chaotické klubko čerstvých a méně čerstvých zpráv z politiky. Například proč útočí prezident na premiéra a jakou to má souvislost s ruským bombardováním Sýrie a s hybridní válkou, kterou vede Kreml proti Evropě.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Samozřejmě jsem si všiml, že některým z návštěvníků nešly věci, které jsem říkal, příliš do hlavy. Odcházeli částečně v šoku, částečně možná naštvaní. Férově jsem ale varoval, že se tento účinek nedá vyloučit. Nakonec můžou tento nepříjemný zážitek spláchnout Shakespearovým citátem: „Život je příběh vyprávěný idiotem, plný zmateného hluku, již nic neznamená.“ Mně by to nevadilo, protože jsem potkal jiné čtenáře-posluchače.