Co ale konkrétně „říkali“ čeští politici a neříkali ti západní? A v čem by konkrétně český přístup k uprchlické vlně pomohl zbytku Evropské unie, pokud by EU jako celek následovala „naše“ řešení?

Vezměme to popořádku. Základní premisou českého postoje bylo, že je třeba řešit příčiny uprchlické krize v zemích, odkud lidé prchají, a zároveň účinně chránit vnější hranice EU. Pokud jde o uprchlíky, kteří se do Evropy už dostali, nelze prý problém řešit centrálním přerozdělováním na základě kvót, ale jen na základě dobrovolnosti.

Pokud jde o první část této politiky, neříkali západní politici vesměs nic jiného. I oni většinově od počátku mluvili o nutnosti posílit ochranu vnějších hranic EU a postupně i o nutnosti zřídit „hotspoty“ pro registraci a distribuci či odmítání uprchlíků jakož i o nutnosti stabilizovat situaci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí. V čem je český příspěvek do této diskuse originální a jak právě ČR tato řešení urychlila?

Pokud jde o uprchlíky, kteří se do EU už dostali, shodla se EU většinovým hlasováním na systému kvót. Čeští politici od počátku říkali, že takový systém nebude fungovat, a dosavadní vývoj se jim zdá dávat za pravdu, jenže kvůli pomalému rozjezdu „hotspotů“ nebyl systém ještě vyzkoušen.

Z české kotliny též sborově zní, že Češi věděli, že Angela Merkelová dělá chybu, když otevřela náruč syrským uprchlíkům. Dnešní potíže Německa to zdánlivě potvrzují. Jenže si představme, že Merkelová by se v daném okamžiku postavila zády k rostoucí humanitární katastrofě v Maďarsku, které v té době bylo ještě doširoka otevřené statisícům uprchlíků proudícím z Balkánu. Pokud by Německo raději zavřelo svoje hranice, statisíce uprchlíků by uvízly na Balkáně a v Maďarsku. K jakým konfliktům mezi nestabilními zeměmi Balkánu by taková situace mohla vést, si lze jen domýšlet.

Čeští politici také tvrdí, že „říkali“, že EU se musí držet dublinských dohod. Česko tak prý důsledně činilo, a tudíž umisťovalo uprchlíky v detenčních zařízeních, aby je prověřilo a pak případně vyhošťovalo. Pokud by uprchlíky Německo odchytávalo tak jako Česko a ze svých detenčních táborů je důsledně vyhošťovalo do zemí, kde vkročili do EU, dopady na zbytek EU si lze též snadno představit.

Zlomyslné zadostiučinění

Lze samozřejmě souhlasit, že pozvání Merkelové bylo příliš obecné a mělo být koordinováno se zbytkem EU. Německo se ale poučilo a svoji politiku na základě demokratické diskuse postupně zpřísňuje. U nás je to ale zdrojem jakéhosi zlomyslného zadostiučinění. Vždyť jsme říkali, že vítací kultura je omyl!

Poněkud se přitom zapomíná, že se vysmíváme zemi, která přes všechny obtíže pomohla více než miliónu lidí. Totéž platí o Švédsku, které i přes současné zpřísňování svého postoje pomohlo statisícům uprchlíků.

Mnozí naši proponenti postoje „my jsme vám to říkali“ nyní pochvalně kvitují tlak Bavorska na vládu v Berlíně přivřít německé hranice a přijímat maximálně 200 tisíc uprchlíků ročně. Možná by si měli přepočítat, kolik uprchlíků by při použití i bavorského méně vstřícného mustru musela přijmout ČR. Jsme země osmkrát méně lidnatá než Německo. Vydělíme-li 200 tisíc osmi, pak bychom i podle formule bavorského premiéra Horsta Seehofera, kterému mnozí u nás tleskají za tvrdost, měli přijmout 25 tisíc uprchlíků ročně.