KOMENTÁŘ: Dánská hra s ohněm podkopává válečné právo - Alex Švamberk

Dánsko, kde o azyl letos požádalo přes 18 500 migrantů, se je snaží všemi možnými způsoby odradit poté, co se v červnu k moci dostala liberální strana Venstre podporovaná populistickou pravicovou protiimigrační Dánskou lidovou stranou. Nejprve snížila dávky pro imigranty o polovinu.

V září země, která zůstává stranou azylového systému EU, nechala zveřejnit ve čtyřech libanonských denících inzeráty varující uprchlíky, že v Dánsku je budou čekat samé těžkosti. Zmiňuje se v nich nejen snížení dávek pro uprchlíky na polovinu, ale také podmínka pro získání trvalého pobytu, kterou je znalost dánštiny.

Když to nepřineslo dostatečné výsledky, rozhodla se dánská vláda přitvrdit. Ministryně pro imigraci a integraci Inger Støjbergová předložila vládě před pár dny zákon, který by dával úřadům právo prohledat zavazadla uprchlíků a zabavovat jim hotovost nad 3000 dánských korun (skoro 11 000 korun) i cennosti s výjimkou mobilních telefonů, hodinek, snubních prstenů a šperků, ke kterým mají citový vztah. Z tohoto majetku by se hradily náklady na jejich pobyt. Jelikož má menšinová vláda podporu Dánské lidové strany, je velká pravděpodobnost, že zákon bude v únoru schválen, i když vyvolal bouři nevole po celém světě a americký list The Washington Post ho označil za obdobu arizace židovského majetku.

Nejdále ale zašel premiér Lars Løkke Rasmussen, když po Vánocích v televizním rozhovoru řekl, že pokud proud běženců nezeslábne, mělo by se začít jednat o úpravě mezinárodních práv běženců. Připustil, že by se změny měly dotýkat i Ženevských konvencí. Vadí mu, že azylanti mají právo si přivést své rodiny, což je jedno ze základních lidských práv. Nelíbí se mu také, že právo na azyl mají i uprchlíci, kteří před válkou utekli do Turecka nebo Jordánska a Libanonu, kde se nebojuje, a odtamtud po nějakém čase odešli do Evropy. Trochu mu ale uniká, že země sousedící se Sýrií už přestávají nápor uprchlíků zvládat, což platí zejména o dvou nejmenších sousedech, a i to je důvod uplatnění pravidla.

Zpochybnění Ženevských konvencí, které se tak těžce prosazovaly, ohrožuje základní pilíře mezinárodního společenství týkající se válečného práva. Tyto konvence podepsalo 196 zemí. Problémem sice je, že některé státy je nepodepsaly a uskupení jako Islámský stát je zcela ignorují, ovšem popřít je by znamenalo klesnout na jeho úroveň.

Ony totiž fungují i mechanismy, byť komplikované, jak trestat ty, kteří konvence porušují, ačkoliv Mezinárodní trestní soud neakceptují všechny země a Spojeným státům letos prošlo, že bombardovaly nemocnici Lékařů bez hranic v afghánském Kunduzu.

Přesto jsou to úhelné kameny válečného práva, bez nichž bychom se vrátili do poloviny devatenáctého století, do doby imperiální rozpínavosti, kdy se prosazovalo právo silnějšího. Zpochybnění části konvencí může vést k postupné demontáži všech, které se nám nehodí. Proč se starat o uprchlíky, kteří nás zatěžují? Proč poskytovat ochranu válečným zajatcům, ošetřovat je a živit, když je můžeme zavřít do pracovních lágrů a nechat je makat, dokud neumřou? A proč vůbec válečné zajatce brát? Nebo proč jich případně pár veřejně nepopravit? A proč nenasadit chemické nebo biologické zbraně, které zakázal používat ve válce už Ženevský protokol z roku 1925, když se s jejich pomocí tak snadno likvidují civilisté? To ale neudělal ani Hitler, i když Japonci k jejich využití sáhli.

Jasně, že toto aktuálně nehrozí, ale chránit Ženevské konvence je klíčové, protože se opakují nebezpečné pokusy je obcházet. Je například potřeba si uvědomit, jaké to bylo vítězství, když Barack Obama zrušil nařízení umožňující americkým vyšetřovatelům mučit podezřelé z terorismu, přijaté za George Bushe jr.

Zemanovy výroky se nám i jiným líbit nemusejí, jenže on nezpochybňuje mezinárodní právo jako Rasmussen, který popírá předchozí politiku své země, jež úmluvy ratifikovala jako jedna z prvních v roce 1951 po boku Francie, Vatikánu nebo právě Jordánska a Libanonu. Dánsko přitom patřilo spolu s další desítkou zemí také k původním signatářům první konvence. To bylo v roce 1864.