KOMENTÁŘ: Poučení z prohrané bitvy o kvóty - Jiří Pehe

Obviňování velkých zemí z diktátu, nadávání na Německo či „neschopnou“ Evropskou unii či neustálé opakování, že kvóty stejně nebudou fungovat, nám v příštích podobných bitvách příliš nepomůže.

EU si poprvé ve vážné záležitosti vyzkoušela rozhodování kvalifikovanou většinou podle Lisabonské smlouvy a je jisté, že se k tomuto nástroji znovu vrátí.

Česká politická reprezentace by se tudíž měla soustředit na to, jak se v budoucnosti vyhnout tomu, aby byla naše země při hlasování znovu potupně poražena a aby si navíc svou umíněností tváří v tvář velké přesile ostatních zemí EU dál kazila svoje renomé.

Prvním poučením je, že není politicky příliš produktivní jet na evropský summit, kde reálně hrozí, že naše pozice bude přehlasována, bez ústupové cesty.

Mnozí naši politici teď kritizují Polsko, že na poslední chvíli zradilo Visegrád a kvóty podpořilo. Možná by si ale měli víc všímat toho, že Poláci si díky změně své pozice byli schopni na poslední chvíli vyjednat modifikace v závěrečném dokumentu i výjimku ze schválených kvót, která by nastala, pokud by museli čelit náporu uprchlíků z Ukrajiny.

Nikdo tak nemůže jejich jednání odsoudit jako prostou kapitulaci. V situaci, kdy bylo jasné, že by Polsko bylo společně s ostatními zeměmi Visegrádu a Rumunskem dosti potupně přehlasováno, přešlo k „plánu B“, který mu nejen umožnil zachovat si tvář, ale také si podržet možnost snadněji vyjednávat coby členu evropské většiny o budoucích řešeních.

I Česká republika mohla přitom mít v rukávu nějaký „plán B“. Mohla kupříkladu výměnou za podporu kvót požadovat od EU záruky, že systém kvót bude spuštěn teprve po řádném spuštění „hostspotů“ v Itálii a Řecku, kde se uprchlíci musejí řádně zaregistrovat. A že ti, kteří se hotspotům vyhnou, nemohou žádat o azyl v nějaké konkrétní zemi, kam sami dojeli.

Dalším poučením je, že by si Češi měli lépe vybírat svoje spojence. Jak už si všimli někteří komentátoři, česká pozice vůči uprchlíkům je ve skutečnosti vstřícnější než maďarská nebo slovenská, protože tyto země nenabízejí na rozdíl od Čechů poměrně velkorysá čísla pro přijetí uprchlíků na dobrovolné bázi.

Češi ale nebyli tento rozdíl v pozicích schopni zbytku EU efektivně komunikovat, protože se spolu s Maďarskem a Slovenskem uzavřeli v bloku tvrdě odmítajícím jakékoli kvóty, což právě ve svazku s těmito dvěma zeměmi vyznělo tak, že se především snaží ubránit přijetí jakýchkoli uprchlíků.

Česká vláda přitom hrubě podcenila i negativní symboliku tohoto spojenectví. Maďarsko prostě nemá v EU dobrou pověst, a to nejen kvůli uprchlické krizi. A Slovensku vládne postkomunistická strana Smer, která má kvůli svým praktikám i autoritářskému Robertu Ficovi opakovaně problémy s evropskými socialisty, kteří ji nyní dokonce chtějí vyloučit ze své frakce v europarlamentu.

Ponaučením též je, že visegrádská spolupráce je už jen fikcí. Polsko je prostě v evropském měřítku zemí jiného kalibru než tři ostatní země Visegrádu, které ani dohromady nemají tolik obyvatel co Polsko.

Když dojde na lámání chleba, zařídí se Polsko podle svého. To bude platit nepochybně i po nadcházejících polských volbách. I když v nich zvítězí konzervativci, kteří budou přijetí kvót Polskem zpochybňovat, nakonec stejně Polsko udělá to, co bude vyhovovat nejvíc jemu, nikoli Visegrádu jako celku.

A když už je řeč o ponaučeních, měla by přinejmenším vláda změnit svůj slovník, když mluví o Evropské unii. Jakmile se nám něco nelíbí, začnou politici mluvit o EU jako o něčem mimo nás, místo toho, aby upozorňovali na to, že EU jsme i my, a to i včetně Bruselu, který nám prý neustále cosi diktuje.

Pokud se nám nelíbí, že si  občas svou prosadí velké země, měli bychom se naučit formovat produktivní spojenectví s těmi menšími a středně velkými. Nikoliv ale spojenectví se zeměmi, které kvůli jejich výstřední politice nebere v EU nikdo příliš vážně.