KOMENTÁŘ: Presumpce viny - Josef Koukal

Čertovo kopýtko se skrývá v samotném principu, jak úřady a soudy k ochraně dětí přistupují. Většina lidí má s trestním řízením spojený princip presumpce neviny, podle něhož se na podezřelého až do nevyvratitelného prokázání činu pohlíží jako na nevinného.

Při podezření na násilí v rodině, zejména pak na dětech, se uplatňuje přístup de facto opačný. U předběžného opatření soud pod vlajkou ochrany dětí zpravidla presumuje vinu. Ta může být vyvrácena až v době, kdy už jsou děti odebrány a umístěny do bezpečí ústavní či pěstounské péče.

Tento přístup není výsadou norského sociálního systému, uplatňuje se i u nás a jeho aplikace s sebou přináší svá rizika. Jak ostatně ilustroval minulý týden případ z Klatovska, kde po udání logopedky sociálka odebrala děti z rodiny kvůli podezření na zneužívání otcem, který pak v reakci na obvinění spáchal sebevraždu.

V případě Michalákových se podezřením na sexuální zneužívání a násilí v rodině zabývala norská policie, krajský úřad sociálně-právní ochrany dětí a soudy dvou stupňů. Policie věc odložila se závěrem, že se udání z mateřské školy nepotvrdilo. Správní a následné soudní řízení skončilo závěrem, který odvolací soud shrnul do věty: „Odvolací soud neshledává dostatečné důkazy pro sexuální zneužívání dětí ze strany matky. Nelze ani vycházet z toho, že matka vědomě nezasáhla proti případnému sexuálnímu zneužívání ze strany otce. Oznámení proti otci a matce byla navíc odložena. Odvolací soud tudíž nevidí důvod tuto problematiku znovu probírat.“

Jediné násilí v rodině Michalákových, které bylo v průběhu téměř dvou let vyšetřování prokázáno, bylo plácnutí synů po zadku, k němuž se matka sama přiznala.

Přestože však stav na kontě důkazů proti Michalákovým vykazuje nulu, děti zůstávají v náhradní pěstounské péči. K ospravedlnění tohoto stavu postačilo soudu dobrozdání znalců, které se do výroku senátu promítlo větou: „Děti byly vystaveny emocionálnímu a fyzickému selhání péče ze strany obou rodičů.“ A dále: „Panuje shoda v tom, že oba chlapci po předání do náhradní péče vykazují příznivý vývoj.“

Bác ho! Děti byly odebrány z rodiny, která řešila existenční problémy, otec byl v částečném invalidním důchodu, matka tvrdě pracovala. Dostaly se do náhradních rodin štědře podporovaných státem právě skrze dotace na pěstounskou péči. Kdyby stejnou podporu dostala biologická rodina, „emocionální poměry“ by se v ní jistě podstatně zlepšily.

Past, v níž kauza nyní vězí, nepostrádá prvky absurdity. Matka má po uplynutí 12 měsíců od posledního rozhodnutí ve věci možnost požádat o nové posouzení svého případu před krajskou komisí. Žádost podala už v prosinci a nyní se čeká, kdy řízení proběhne.

Eva Michaláková bude muset prokázat, že se její situace změnila zásadním způsobem tak, aby mohla garantovat dostatečnou péči o děti. Jde o velmi subjektivní hodnocení, matce by měly pomoci hlavně záruky ze strany českého OSPOD, že na výchovu v Česku dohlédne, a dále nabídka rodiny sestry, která je ochotna synovce přijmout do péče.

Barnevernet však nepochybně přijde i s námitkou, že děti si stačily za skoro čtyři roky u pěstounů zvyknout a změna prostředí je může opět psychicky vykolejit. Co na tom, že jde o přímý důsledek jejich odebrání z původní rodiny a postupné omezování kontaktů matky se syny z původního harmonogramu návštěv každý týden na dvě ročně. Na prvním místě je přece zájem dětí.

Matce bude k tíži přičteno i to, že její vztah s dětmi ochabl v době, kdy jí byly proti její vůli odebrány.  A tento argument bude sílit s každým dnem, který chlapci v náhradní péči prožijí.