1)      Norsko je velice bohatý a sociální stát. Například v tzv. humanizaci vězeňství patří ke světové špičce. Jsem si jist, že matka masového vraha Breivika má daleko vstřícnější podmínky pro návštěvy svého dítěte (může mluvit jeho rodným jazykem, může plakat a vyjadřovat emoce, má více času, víc návštěv ročně) než česká maminka, která dle dostupných údajů obou stran neudělala nic nezákonného a její zabavené děti tuplem ne.

2)      Norsko je poloviční než my (5 miliónů). Barnevernet v roce 2012 (pramen Česká televize) aktivně řešil 53 000 případů (více než 1 % populace; více než 4 % dětí; více než každé pětadvacáté dítě; v každé třídě jedno v průměru!). Věříte, že je v Norsku tolik feťáků, alkoholiků, deviantů a sadistů, otců a matek zároveň? Já ne.
17 % těchto případů (opět ze stejného zdroje) končí odebráním dítěte. Jsme tedy u čísla 9 000 ročně. Vzhledem k poloviční velikosti země si přepočtěte – jako by český stát odebral rodičům všechny děti (0–14 let) města Plzně během jednoho roku. Přijde vám to málo, nebo hodně?

3)      Slaboučká reakce České republiky na ochranu českých dětí.
Jak by reagovala Amerika, dokud ještě byla Amerikou (třeba za prezidenta Reagana) na podobný případ? Např. stát Nikaragua by zadržoval americké děti a víceméně ignoroval americkou stranu? V mírnějším případě by třetí den startovaly bojové vrtulníky Blackhawk se speciální jednotkou na palubě a jasným úkolem.
Já vím, my nejsme velmoc, ale k čemu je kmen, země či stát, který nebrání vlastní děti?

Jediným zástupcem současné české vládní koalice, který se snaží věcí pohnout, je europoslanec KDU, pan Zdechovský. Jinak jen pár opozičních poslanců a europoslanců bez většího vlivu.
Ministr pro lidská práva – Dienstbier – nikdy neopomene hájit práva našich muslimských spoluobčanů (kterým nikdo nic nedělá), mít možnost vídat vlastní děti – asi ale není „lidské právo“. Ombudsman Šabatová sice kdysi aktivně pomáhala deviantům (patrně v dobré víře) v kuřimské kauze Barbory Škrlové, ale tady pomáhat nebude. Ministryně sociálních věcí Tominová věří norským přátelům. Vidí svět podobně. Děti patří především státu. A další „nemají kompetence“ a „mezinárodní legislativa blablabla“ ...

4)      Kolik je v Norsku podobných a ještě horších případů?
Na internetu jsou dostupné desítky videodokumentů a článků.
Viděl a četl jsem mimo jiné: Vysoká míra sebevražd u zoufalých „osiřelých“ rodičů.  Maminka, která uprchla v poslední chvíli v Oslo na brazilské velvyslanectví, kde se s dítětem schovává. Dvanáctiletý kluk, který byl odebrán spolu s ročním bratrem; našel si na internetu pána z Polska, který v podobných případech fungoval jako převaděč; po dobrodružné tajné přípravě naskakuje cestou ze školy do domluveného auta; úspěšně prchá za rodiči mimo Skandinávii; o malém bratrovi nikdo nic neví.
Záběry ze zabavování dětí (čistá hrůza). Norská roční, zdravě vypadající holčička; v bytě vzorně uklizeno, malinký byt, od pohledu hodná babička – přicházejí pro dítě. Maminka se pere s policií, babička kolabuje. Strašlivý křik maminek přicházejících o děti mě budil ze spánku. … Proto starší děti skoro vždy berou z jeslí či školky. Tam to jde hladce.

Jde o systém, není to náhoda nebo individuální krutost. Případů jsou stovky.

5)      Tragickým dopadům, i v aktuálním případě, by zabránil fungující dětský domov.
Tam by přece mohly návštěvy jezdit každý víkend a děti by nebyly ovlivňovány novou „rodinou“. Situace by byla bezesporu hrozná, ale pořád ne tak hrozná jako teď.

6)      Není lepší česká praxe, kde jsou/bývaly děti poměrně často umísťovány k babičkám, dědečkům, tetám či strýcům? Není to přirozené? Dítě je mezi svými.

A především! Jde o norskou specialitu, nebo Barnevernet hrozí třeba i u nás?
Jistěže nejde o nějaký národní svéráz. Podobné případy a systémy se množí v celé severozápadní Evropě, byť ne v takto masové podobě.
A chystá se to u nás? Schválně si přečtěte text níže (kráceno) a zkuste uhodnout, kdo ho kdy napsal:

Novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise. Tyto instituce kritizovaly Českou republiku za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči.

Obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany. To povede – zejména ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. Děti ale nejsou „majetkem“ společnosti – kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů.

Nový zákon  neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče – stejně jako pěstouni – začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé.

Plánovaná profesionalizace pěstounské péče tyto obavy potvrzuje a dále prohlubuje. Novela vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, ale jako zaměstnání. Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční. Protože ti, kteří skutečně stojí o to pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes. Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů. A podle tohoto zákona budou dostávat peníze již vstupem do školicích programů, ne až přijetím dítěte do své péče.

Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení. Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují jako spojené nádoby. Tuto zkušenost udělalo např. Spojené království, které má na jedné straně jeden z nejpropracovanějších systémů hrazené pěstounské péče, na straně druhé tam je osvojováno jen minimum dětí. Je to logické, adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče takovou přípravu fakticky neumožňuje. 

Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a babyboxy, měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě, a měly by se zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi. Pokrok může spočívat nikoli v jejich zrušení coby přežitku, ale naopak v jejich další modernizaci. Česká republika nemá důvod se svého  náskoku vzdávat jen proto, aby byla stejná jako ostatní. Kritizující mezinárodní instituce by se měly České republice za své zprávy omluvit...“ 

Vyluštění hádanky: Září 2012. Tehdejší prezident Klaus vetuje českému parlamentu Zákon o sociálně-právní ochraně dětí.
Název zákona v norštině: sosial-juridisk barnevernet

Norsko je blíž, než si myslíte.