Článek
I když je zřejmé, že heslo „jsem Charlie“ většinově neznamenalo, že se jeho proponenti identifikují s karikaturami v časopise Charlie Hebdo, ale značilo jen odpor k násilnému útoku na svobodu slova, lze v obecné rovině souhlasit s Halíkovým voláním po respektu k víře jiných. V konkrétnější rovině se ale vtírá otázka, co všechno jsou ony posvátné symboly, které bychom neměli zesměšňovat.
Encyklopedie uvádějí skoro dvacítku světových náboženství. I ve světě informační hojnosti je těžké se vyznat v tom, co všechno má být v těchto vírách chráněno od našich pochyb o jejich soudnosti.
Jelikož si tím nemůžeme být jisti, mají se naše „vnitřní hlasy“ spíše řídit intenzitou uraženosti či hrozeb vyznavačů jiných náboženství, pokud si z nich někdo dělá legraci? A smíme se vysmívat věcem, které považujeme za zjevné nesmysly odvozené z nějakého náboženství? Kupříkladu tomu, že v některých islámských zemích nesmějí ženy řídit auta, chodit do školy a navíc musejí chodit zahalené od hlavy k patě?
Jinými slovy: máme být ve svých satirických projevech vůči nějaké víře zdrženliví, i když prosazuje věci, které nás mohou osobně urážet, jenom proto, že by náš výsměch urážel vyznavače takové víry?
A naopak: jelikož kupříkladu hinduisté neprotestují, když po miliónech zabíjíme a jíme krávy, které oni považují za posvátné, je naše často otřesné zacházení s jejich posvátným zvířetem v pořádku? Proč velí Petru Pithartovi vnitřní hlas nemalovat karikatury proroka Mohameda, ale nevelí mu, aby přestal jíst hovězí, nebo aby občas nepoužil, stejně jako mnoho z nás, „krávu“ coby nadávku?
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Nabízí se tedy otázka, zda je v dnešním zmateném světě „vnitřní hlas“ tím nejlepším vodítkem, které má napovědět, co je posvátné, a tudíž by to mělo být chráněno před naším posměchem. A pak je zde otázka, co dělat s lidmi, pro které sice posvátné není nic, ale přesto coby spořádaní občané důsledně respektují zákony, které jsou dnes v sekulárních společnostech Západu po racionální diskusi základním vodítkem pro to, co se smí a nesmí. Neměli bychom respektovat i odpor takových lidí k samotné myšlence „posvátnosti“ čehokoliv?