Když jsem byl mlád, existovaly okresní (v Praze obvodní) Školské úřady. Pracovalo tam pár lidí, měli na starost svých několik středních a desítky svých základních škol. Bylo to blízko. Od nás z Libně to bylo do Bohnic, kde úřad Prahy 8 sídlil, asi 5 km. Znali své školy dokonale. Člověk tam víceméně jednou za čas poslal údaj o počtu žáků. Nic víc.

Krom toho jednou za pár let přišla do školy Česká školní inspekce, která nejprve dvě hodiny mluvila s ředitelem a pak týden sledovala výuku a materiálně technické podmínky pro výuku. Následně sepsala hodnotící zprávu, jak si škola vede. Ta zpráva byla psaná česky a bylo jí rozumět. Dalo se z ní poznat, zda tento kontrolní orgán hodnotí školu výborně nebo dobře nebo má vážné výhrady či ještě něco horšího.

Neexistoval žádný dvěstěstránkový školský zákon, zákon o pedagogických pracovnících, povinné studium školního managementu, povinné školské rady, sebeevaluace dle centrálního mustru, elektronická školní matrika s mraky údajů o všech žácích a několik vzájemně disjunktních školních portálů, kde se má/musí/může něco vyplňovat. Neexistovala krajská ministerstva školství. Obecní zřizovatelé se starali o majetek (školní budovu), ale nemontovali se do řízení školy a pedagogického procesu. Nechali ředitele a učitele pracovat.

Dnes máme kraje s vlastními počítačovými systémy, kde se ředitel musí hned ráno zalogovat, aby si mohl přečíst „pokyny“. Sbíráme a posíláme spousty dat a výkazů od čerta k ďáblu, přičemž s těmito daty většinou nikdo nepracuje, nikdo na nich nic nekontroluje, maximálně se „sesumarizují“ a uloží. Jediná „kontrola“ je ta, co do systému propašoval náhodně nějaký ajťák, vytvářející celý portál. Tj. odesíláte hromadné údaje o škole a chytrý počítačový systém na vás vyštěkne: „Nesouhlasí počet přepočtených interních angličtinářů, žen, nad 40 let; nelze odeslat“. Nesouhlasí to s něčím, co jste předevčírem vyplnil vy sám do jiné části dotazníku. Nebo do jiného dotazníku, protože stejná data se odesílají v různých formách několikrát. Tak to s nadáváním hledáte a cestou nejmenšího odporu jeden či druhý údaj opravíte, aby se vzájemně rovnaly. Pokud je ten předchozí údaj už odeslaný, opravíte ten dnešní. Pak se to konečně odešle, sláva – dopoledne v háji a mohl byste konečně jako ředitel školy jít na hospitaci nového kantora nebo probrat s tělocvikáři, jak budou měřit zdatnost žactva a co s tím hodlají dělat.

Ale nepůjdete, protože se nově zavádí další registr, tentokrát Jednotný registr učitelů.

Několikrát za rok sice vyplňujete a odesíláte počty aprobovaných a neaprobovaných pedagogů. Vedete na každého osobní složku, kde má VŠ diplom a pracovně-právní věci. Každá inspekce to pečlivě sleduje. Ale to nestačí. Nově nějaká mazaná firma vytvoří portál na sběr dat o všech učitelích přímo na MŠMT. Počítače jsou rychlé, vejdou se do nich miliardy informací, tak i množství dat může být široké.

Nebude to sice naprosto k ničemu, ale ve školách se tím zabaví několik pracovníků třeba týden. Školní rok má přitom tak 36 týdnů, kdy se učí.

Peníze z daní mají končit ve školách, nikoli u firmy vytvářející informační systémy. Ve školách se má učit a kontrolovat proces výuky, nikoli úředničit a mordovat se s daty.

Abych to lépe vysvětlil, jsou třeba dvě důležité věci, kde jde o peníze a o princip: Dotace na žáka (tak jsou školy financovány) a povinná školní docházka.

My v ČR sbíráme miliony dat o školách a posíláme je tam a zpět, ale co myslíte – když někdo nepošle v šesti letech dítě do školy, jak se na to přijde? Jedině na udání nebo náhodou. Třeba sociálka zasahuje v rodině a ukáže se, že capart nebyl u zápisu. Neboli u jedné ze základních hodnot systému (každé dítě musí chodit do školy) – se s daty nepracuje.

Podobně jsem odeslal za svůj ředitelský život jistě několik Terabytů dat o všem možném, ale spočítal někdo (inspekce) někdy za těch 20 let, zda skutečně mám ve škole ten hlášený počet dětí? Jistěže ne. To jsou přitom dohromady desítky milionů (a v celém školství miliard). Na základních a středních školách asi čísla vesměs sedí, ale ve VŠ systému je známý fakt, že na jednoho mladého člověka berou dotaci často 2-3-4 vysoké školy najednou.

Namísto jednoduchosti a soustředění se na podstatné – přidáváme tedy další informační systém. Patrně z něj vyleze, že je na Chebsku více chemikářů než na Opavsku nebo tak něco. Věříte tomu?