Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Evropské národnictví jako reakcionářství - Jiří Pehe

Novinky, Jiří Pehe

Marine Le Pen, šéfka francouzské Národní fronty, která vyhrála ve Francii volby do Evropského parlamentu, výstižně shrnula, o co její straně i podobným stranám napříč Evropou jde, když prohlásila, že Národní fronta není ani pravicová, ani levicová, protože dělení na pravici a levici je překonáno. Cílem strany je prý bránit národ před mondializací, což je francouzský výraz pro globalizaci.

Foto: Milan Malíček, Právo

Článek

Nástup nejrůznějších stran a hnutí v Evropě, které chtějí bránit národ před globalizací, dost připomíná události v Evropě na přelomu 18. a 19. století a pak ještě několik dekád, kdy se hroutil „starý řád“.

V marxistické historiografii by se řeklo, že feudalismus byl střídán kapitalismem. V nemarxistické se obvykle mluví o zhroucení tzv. ancient régime, přičemž se jako datum jeho zhroucení udává rok 1789, tedy Velká francouzská revoluce.

Ať už nahrazení starého uspořádání novým budeme ale nazývat jakkoliv, zřejmé je, že se postupně prosazovaly nové společenské vztahy a hierarchie, které souvisely s nástupem tržního hospodářství, urbanizací, vznikem občanských společností atd. V politické rovině toto napětí mezi starým absolutismem, opírajícím se převážně o šlechtu, a nastupující kapitalismem, opírajícím se o podnikatelskou třídu, vyústilo ve Francii do revoluce. Jinde se změny odehrávaly „evolučněji“.

Dnes víme, že se nový řád postupně (a z dnešního pohledu zcela logicky) prosadil, starý nakonec zmizel. Jenže tato monumentální změna společensko-ekonomického uspořádání se neodehrála přes noc a bez pokusů o zvraty.

V samotné Francii vystřídalo revoluci císařství Napoleona Bonaparte. Během 19. století se pak střídaly pokusy obnovit monarchii se snahami zavést republiku, nové nástupy absolutismu s pokusy o demokracii – třeba i v podobě konstituční monarchie.

I ve zbytku Evropy se nastupující nový řád prosazoval v souboji s „reakcionářskými“ silami, které se pokoušely o návrat „ancient régime“. Vlastně samotný pojem „reakcionářství“ pochází z Velké francouzské revoluce, kde sloužil k označení kontrarevolucionářů, kteří chtěli návrat starých pořádků.

V dějinách je pravidlem, že entity a síly, které hrají v jistých obdobích pozitivní roli, se přežijí a snahy o jejich obnovu začnou mít nádech marnosti i zpátečnictví. Nacionalismus byl v 19. století mobilizující silou a novou formou identity, kterou, jak připomněl Ernest Gellner, si osvojovali lidé masově se stěhující z tradičního vesnického prostředí do měst. Modernizující silou byl i národní stát.

Ve 20. století se pak hybné síly dřívější kapitalistické modernizace – nacionalismus a stát – leckde staly modlami, které ve svých zabsolutizovaných podobách, stály za vražednými režimy. Po jejich pádu, který souvisel i s nástupem nových technologií postindustriálního věku, se po dvou stoletích od nástupu společenského řádu, který svrhnul „ancient régime“, opět otevřela stavidla pro nástup nového společenského uspořádání.

V posledních několika dekádách – zejména pak od roku 1989 – jsme svědky (a aktéry) rostoucího napětí mezi nástupem nových jevů, které souvisí s akcelerující globalizací, a dožívajícím režimem, který byl zakotven v národních státech. Stejně jako byly opakované nástupy politické reakce v 19. století logickými snahami těch, kdo věřili, že starý řád byl jediný možný, ba že to byl jakýsi „zlatý věk“, jsou politickým reakcionářstvím svého druhu i dnešní nástupy různých nacionalistických sil.

Když se Marine Le Pen a další politici bouří proti globalizaci a nadnárodní integraci a volají po návratu legitimity i moci národních států, vedou bitvy, které sice mohou dočasné vyhrát, stejně jako se ve Francii v 19. století vracelo císařství, ale nemohou už vyhrát válku s globalizací. Ta už je dávno novým vítězem a motorem rodícího se nového uspořádání světa, k němuž v politické rovině budou patřit i nadnárodní politické entity, jako je EU.

Nástup nového řádu na globální úrovni a jeho střety se silami „reakce“ popsal už před dvěma desetiletími v pěkné zkratce americký politolog Benjamin Barber, když předpověděl vzpoury – zejména v islámském světě – proti „mcdonaldizaci“ světa. Tento pojem byl výstižnou zkratkou pro nástup globalizace, tehdy se ještě projevující převážně jako „amerikanizace“ světa.

Dnes už globalizace vytvořila jakýsi planetární systém fungování ekonomiky, přičemž kulturní a další společenské produkty s ní spojené (tzv. měkká síla) už neproudí nezbytně jen jedním směrem. Jisté ale je, že národní státy se svoji lokální politickou strukturou nedokáží lokálně řešit globální problémy.

Jsou stále více jen ve vleku událostí a nových jevů. Politicky se globalizované ekonomice a financím může postavit jen globalizovaná politika, o což se na evropské úrovni snaží EU.

Globalizace a s ní spojená ztráta prestiže národních států i ekonomické dislokace vyvolávají pochopitelnou paniku. Ale myslet si, že tento proces zastavíme, když se spolu s Marine Le Pen a jejími politickými klony napříč Evropou vrátíme zpět za národní hranice a opevníme se (i proti imigrantům), je podobné tomu, co si mysleli odpůrci nastupujícího kapitalismu, republikánských forem řízení a rodící se demokracie v 19. století.

Analytici, kteří jásají nad nástupem národnictví v Evropě, jásají nad politickou mrtvolou. To staré se už nevrátí.

Což o to, národní zájmy budou existovat, dokud budou v nějaké formě existovat národní státy, ale národním zájmem už nemůže být izolace a snění o návratu „zlatého věku“, nýbrž jen pracné hledání co nejproduktivnějšího místa pro ten který stát v globalizovaném světě.

K tomu patří i nadnárodní politická integrace, protože tzv. suverénní státy jsou samy o sobě stále bezmocnější, pokud zrovna nemají stamilióny obyvatel a nejsou ve skutečnosti už samy tak trochu nadnárodní tím, v sobě spojují mnoho menších národních či státních entit – jako kupříkladu Indie, Čína, Brazílie nebo Spojené státy.

Pokud vzepětí politické reakce v Evropě uspěje, bude to jen dočasné a Evropa na to krutě doplatí. Případné rozbití EU globalizaci nezastaví, jen udělá z příslušníků evropských států, kde i ty největší jsou dnes relativně malé ve srovnání s Čínou, USA nebo Indií, ještě větší oběti globálních změn, než jakými jsou Evropané v podobě jejich upadajícího globálního statusu už dnes.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám