Článek
Střední a východní Evropa profitovala z masivního přílivu zahraničního kapitálu, lákaného dynamikou jejího hospodářského rozvoje a ubezpečeného jejími privilegovanými vztahy s eurozónou. Vzhledem ke krizi se ale tyto peníze z bohatých zemí začaly stahovat, což vyvolalo počátek finanční dušnosti a pokles kurzu národních měn.
Dnes úrokové míry hoří, hospodářská aktivita se hroutí a deficity letí vzhůru. Protože podniky těchto zemí i jejich obyvatelé si hodně vypůjčili v cizích měnách, situace se ještě zhoršila až do té míry, že v některých případech existují i obavy z krachu vzhledem k nemožnosti získat nové peníze.
Západ by udělal velkou chybu, kdyby se nezajímal, co se děje na východě už z čistého egoismu. Banky zemí eurozóny se tam silně zakořenily a hodně tam půjčily. V případě všeobecného zhroucení v Polsku nebo v ČR by mohly utrpět obrovské ztráty, jež by mohly ohrozit i jejich solventnost – což se týká hlavně rakouských peněžních ústavů.
Mít kolem sebe oblast privilegované obchodní výměny je v době, kdy krize podněcuje národní ochranářské tendence, užitečný zmírňující faktor. Spojené státy mají svou vlastní zónu, Asie má svou, Evropa se bez ní nemůže obejít. Dodat znovu zemím východní Evropy dynamiku, nebo alespoň zabránit jejich ztroskotání znamená nabídnout podnikům eurozóny možnost prodávat tam své výrobky a služby; znamená to taky zajistit Německu, Francii a dalším zemím na západě kontinentu pár desetin procenta HDP. To teď nelze přehlížet.
Sázka není jenom hospodářská a finanční. Šéf Světové banky Robert Zoellick, Američan, to právě připomněl. „Před dvaceti lety, v roce 1989, se Evropa sjednotila. Byla by tragédie nechat ji znovu se rozdělit.“ Západní Evropa nemůže nechat východní Evropu se zhroutit. I když finanční pomoc může být velmi nákladná, nedělat nic by bylo ještě nákladnější, shrnul Le Monde.