Kristovo ukřižování připomíná i začátek bohoslužby, který je nastaven na stejnou hodinu, kdy měl vydechnout naposledy. Bohoslužba o Velkém pátku tak začíná vždy úderem třetí hodiny odpolední.

Je to výhradní den v roce, kdy středem církevní liturgie a jejím vrcholným momentem není eucharistie (přijímání), ale kříž. Podává se však svaté přijímání (z hostií, jež byly proměněny na Zelený čtvrtek). Těžištěm bohoslužby slova jsou pašije podle evangelisty Jana, které poukazují na Ježíše - beránka a ztotožňují jeho oběť na kříži s velikonoční obětí na odpuštění hříchů a vítězstvím nad smrtí.

V minulosti se hrávaly i divadelní pašijové hry. Většina z nich realisticky přibližovala události posledních dnů Kristova života a jeho Zmrtvýchvstání, výjimkou ale nebyly ani hry, které jejich autor doplnil o šprýmy.

Výzdoba katolických kostelů je v tento den chudá – chybí květiny i svíce na oltáři. Současně jde o vůbec nejtišší den z celého roku, písně se totiž zpívají bez doprovodu varhan, slyšet není ani zvony, které se poté, co o Zeleném čtvrtku utichly, znovu rozeznívají teprve následující den.

Lidové tradice

K Velkému pátku se váže řada lidových tradic. Jedna z nich velela vstát brzy ráno a rychle běžet k potoku, kde se dotyčný musel stihnout umýt ještě před rozbřeskem. Tento rituál měl být zárukou pevného zdraví po celý rok.

Volno si tento den mohly udělat pradleny. Lidé věřili, že prádlo prané o Velkém pátku by se nenamáčelo do vody, ale do Kristovy krve. Ten, kdo si právě v tento den potřeboval něco půjčit, si nemohl vybrat nejnevhodnější dobu. Tradovalo se totiž, že věci zapůjčené o Velkém pátku by se mohly vrátit očarované. Kromě toho se nesmělo hýbat se zemí, proto se nepracovalo ani na poli či v sadu. Někteří věřili, že země vydává své poklady nebo že vycházejí na souš vodníci a z hory i Blaničtí rytíři.

V řadě zemí je Velký pátek dnem volna a mezi ně se letos poprvé po mnoha desítkách let zařadila i ČR.