Veřejnost pobouřila zpráva, že útočnice, která zavraždila studenta ve Žďáru nad Sázavou, měla nařízené ochranné léčení kvůli dřívějšímu podobnému útoku, trpěla schizofrenií, a soud ji přesto pustil na svobodu. Může se nemoc u lidí, kteří i měsíce nemají žádné příznaky, znovu objevit?

Je to běžné, schizofrenie je bohužel onemocnění, jehož projevy často recidivují. Jen u části nemocných se podaří docílit toho, že mají jen jednu epizodu a ta už se nikdy v životě neopakuje. Ve většině případů se ataka opakuje, ať už z biologické podstaty onemocnění, nebo že pacienti jsou ukolébáni tím, že je jim dlouho dobře a přestanou brát léky.

Jak má být společnost chráněna před lidmi, kteří by se mohli pod vlivem nemoci dopouštět takových skutků? Máme je držet celoživotně v léčebnách?

Takový postup je nepřijatelný. Jen nepatrný podíl lidí s psychózami je nebezpečný a jedná agresivně. Tyto trvale nebezpečné osoby je možno umístit do ochranné detence, ale to až po spáchání trestného činu. V případu ze Žďáru byl podle mého soudu postup naprosto standardní. Stav té ženy byl týdny stabilizován, a tak ústav navrhl přeměnu ochranného léčení ústavního na ambulantní. Nikdy se nedá zabránit tomu, aby někteří pacienti znovu nespáchali takto agresivní trestný čin. I lidé, kteří někoho zavraždili, mohou být propuštěni, pokud skutek učinili pod vlivem choroby, léčili se a choroba vymizela.

Takže neexistuje žádný způsob, jak takovým případům předcházet?

Stoprocentně společnost ochránit nelze. Nedostatečnou péčí o duševně nemocné zvyšujeme riziko podobných věcí. Lze ho minimalizovat, opatřením ale nejsou další zámky a kamery na školách, to by musely být úplně všude, protože příště takový útok může být třeba na nádraží, v metru nebo hotelu. Lidé, kteří pod vlivem duševní poruchy páchají trestnou činnost, se neorientují na školy. Je potřeba zajistit, aby tito lidé byli pod kontrolou, nemá cenu zesilovat policejní sankce a volat po přísném vězení.

Jak ale větší kontroly dosáhnout? Je problém v nedostatku peněz v psychiatrické péči?

Peníze nejsou největším nedostatkem, největší problém je organizace. Od roku 1888 do roku 1990 byli obvodní a okresní psychiatři, kteří se starali o pacienty ze svého spádového území. Po roce 1990 to bylo zrušeno jako přežitek komunismu, takže dneska se psychiatři starají jen o pacienty, kteří k nim přijdou. Ti, kteří nejsou motivovaní, tak nechodí, takže značná část nemocných uniká psychiatrické péči a dohledu, což má samozřejmě souvislost i s větší mobilitou obyvatel. Nikdo není za nic odpovědný, a tak se nelze divit, že k takovým věcem dochází. Dneska máme tisíce schizofreniků, o kterých nikdo nemá představu, kde jsou, co dělají. Je potřeba říct, že zdraví má být veřejnou službou a veřejným zájmem. Příčinou těchto problémů je rozklad zdravotní péče na počátku devadesátých let.

Máme se tedy bát, že podobných případů přibude?

Jsem přesvědčen, že už v tuto chvíli jich přibylo. To totiž nejsou jen útoky tohoto typu, ale i nejrůznější krádeže, které mají tito lidí na svědomí. Kradou poklopy z kanálu, vybírají popelnice, šíří choroby.